V zajetí Vikinga

Křik, krev a slzy-Sophia

Písnička: Zombie od The Cranberries-je sice o Easter Rising v Irsku, ale to snad nevadí. 

Tak dneska je kapitola otravně dlouhá, obsahující samé popisy, ale snad mi to odpustíte. 

Byl nádherný letní den. Mraky se uklidnily a pro změny nehrozily bouřkou. Větry vanoucí od moře dotvářely malebnou atmosféru. Rolníci se starali o úrodná pole a zvířata, bojovníci ostřili své zbraně připravujíce se tak na brzké nájezdy. Tento rok král rozhodl, že se pojede do Germánie. Celých pět let jezdili do Anglie nebo Francké říše. A přitom byli Germánské kmeny tak bohaté. Knutovi bylo jasné, že je Germáni neočekávají, uklidnění dlouhou dobou klidu.

Městem se linuly libé vůně pečeného masa, klid a ticho přerušoval jen dětský smích a občasné uhození kladiva do kovadliny. Kováři tvořili nové zbraně ze železa objeveného v nedalekém dolu. Železo to bylo nad míru kvalitní a díky pečlivému zpracování z něho vznikala pevná, pružná ocel. Kováři motali dohromady pruty měkké oceli kvůli těm pravým vlastnostem zbraní, kvůli kterým byly jejich výrobky tak proslavené a tak drahé.

Na hradě panoval stejný klid, jako ve městě. Čas od času chodbou proběhla nějaká otrokyně, ale to bylo tak všechno. Ale všechno krásné jednou skončí. I tento den. Vládu nad oblohou převzal měsíc a poslal slunce do vyhnanství na celou noc. Královský pár se vydal do svých komnat. Jakmile se za nimi zavřely dveře, políbil Knut svojí manželku na rty a za ruku jí odtáhl k posteli. Sophia si na ni sedla a Knut ji hladil po vyklenutém bříšku.

„Měla by si odpočívat. Brzy už toho mrňouska uvidíme. Co myslíš, bude to chlapec nebo naše malá princeznička." Z jeho hlasu bylo znát, že by si přál spíše malou holčičku.

„Podle toho, jak kope, to musí být chlapec."

Knut jí položil ruku na vystouplé břicho a ze srdce se zasmál, když ucítil kopnutí míření na jeho dlaň. Položil ruku zase na jiné místo a čekal na kopnutí. Bavil se tím docela dlouho, dokud ho nepřerušil hlas jeho manželky říkající, že to docela bolí, a aby toho nechal. Král se omluvil a pohladil ji po tváři.

„Pojď spát, už je pozdě a miminko si potřebuje odpočinout. Já mám ještě práci, ale potom za tebou přijdu. Souhlasíš, miláčku?"

„Dobře, ale ať ti to netrvá dlouho."

Zrovna, když chtěl vyjít z pokoje, ozval se křik a vzduchem se linul kovový pach krve. Knut si se Sophiinou pomocí nasadil lehké brnění, sebral meč a objal svoji milovanou ženu.

„Neboj se. Zjistím, co se děje a vrátím se. Zamkni se tu, a dokud neuslyšíš můj hlas říkat Moje malá princezna, nikomu neotvírej. Obleč se do něčeho pohodlného, nejlépe do jezdeckých kalhot. Když bude nejhůř, utečeš a schováš se u Erika. Ten je asi nejblíže."

Naposledy ji objal a vyšel z pokoje. Sophia byla vyděšená. Nebála se o svůj život, ale o život Knuta, jejího dítěte a všech mužů a žen žijících na hradě. Nejhorší na tom bylo, že nevěděl, co se děje. Slyšela pouze křik, vzlyky a cítila pach krve. Zhluboka se nadechla, musela zůstat klidná, alespoň kvůli dítěti. Z velké skříně v rohu místnosti, kde měla uloženy všechny své róby, vytáhla těsné jezdecké kalhoty z telecí kůže a světle modrou obyčejnou halenku. Na hlavu si nasadila široký klobouk, světle modrou obyčejnou halenku. Na hlavu si nasadila široký klobouk, aby skryla svůj vzhled a do vaku neskládala nezbytnosti.

Najednou bylo ticho, křik obětí ustal, ale kovový pach krve nezmizel. Právě naopak, ještě více zesílil, připomínaje se, aby si někdo náhodou nemyslel, že to byla pouze noční můrou. Zaslechla hlasité kroky, někdo běžel směrem k ní.