V zajetí Vikinga

Město-Bran

Fotky postav v médiích.

Panovala hodina mezi psem a vlkem. Ani den, ani noc. Jen šero a nepříjemné ticho. Jediný zvuk nepřerušoval tajemnou děsivou atmosféru. Brana to dohánělo k šílenství. Vybavovaly se mu příběhy plné monster a oblud, kterému otec vyprávěl vždy před spáním. Otcovy příběhy vlastně byla jediná věc, kvůli které se jeho rodiče hádali. Otec tvrdil, že by měl znát legendy země, kde vyrůstá. Matka naproti tomu trvala na tom, že je ještě malý a bude z toho mít noční můry. To měla pravdu. Noční můry doopravdy měl, ale teprve, když se ztratila jeho sestřička. Několik měsíců se mu zdálo o té osudné noci. Vždy se probouzel s křikem a zbrocený poten. Po takovém snu si vždy vlezl k rodičům do postele a spal s nimi.

Roztřásl se zimou a zabalil se do pláště. Musel počkat venku až do východu slunce, protože teď by ho do města nepustili. Mohli by ho dokonce i zabít. Ale rozuměl tomu. Nikdo ho tam neznal, tak mu ani nevěřili.

Dívka se kterou cestoval ho už před pár dny vydala se jiným směrem. Jmenovala se Gormal. Bylo mu líto, že už ji nikdy neuvidí, protože si jí oblíbil. Chyběl mu její smysl pro humor, zvonivý smích a styl, kterým vyprávěla svoje příběhy.

Vzpomněl si i na své rodiče. Našli jeho dopis? A chápou, proč to udělal? Bylo mu líto matky. Hrozně moc brečela, když zmizela jeho sestra. Skoro nespala, nejedla, nikdy nepromluvila. A co teď, když jí opustilo jediné dítě, které jí ještě zbylo? Musel se vrátit, to mu bylo naprosto jasné. Ale odpustí mu matka, že jí beze slova opustil? Tím si nebyl jistý.

Začal foukat ledový severský vítr dostávajíce se pod látku jeho oblečení a tvoříce mu na pažích husí kůži. Hvězdy se už všechny vytratily a nebe zůstalo holé, šedavé. Daleko na horizontu se ještě ukazoval cíp měsíce, ale to bylo všechno. Nic víc, nic míň.

Odinovi se snad zželelo ubohého chlapce a zařídil, že se slunce konečně vyhouplo na nebe. Bran se při tom pohledu usmál, mlčky poděkoval Odinovi a vydal se k klešťovité bráně hlídané vojáky.

Právě nyní tam byli dva. Oba dva vysocí, urostlý, dvacetiletí. Podle jejich výrazu už měli být zanedlouho vystřídáni přátely. Byli znudení a unavení. Bran se jim nedivil. Byla odporná zima, foukal vítr a oni tam stáli a hlídali jestli nepřichází nepřítel. Bran pochyboval, že by se nějaký ukázal. Z krále Ceallacha měli všichni zasloužený respekt.

Chlapec se zhluboka nadechl a vydal se jejich směrem.

Jeden z mužů se na něj pohrdavě podíval a zeptal se: „Co chceš chlapče? Nevidíš, že jsme zaneprázdnění?"

„Neviděli jste tady malou čtyřletou holku? Asi takhle malá." Přiložil si ruku na bránici. „Dlouhé světlé vlnité vlasy, trošku s odleskem do ruda. Překrásná s obrovskýma zelenýma očima.

„Nikoho takovýho jsme neviděli a teď vypadni. Hned!"

„Prosím, pusťte mě dovnitř. Hledám pouze svojí malou sestřičku."

„Řekl jsem ne. A teď vypadni. Nebo tě rozseknu sekerou na dvě půlky..."

Najednou ho přerušil ženský hlas. „Ulfe!" Patřil Gormal. „Co kdybys tady Brana nechal na pokoji. Nic ti neudělal a já ho znám, tudíž ho můžeš pustit do města." Poté promluvila k druhému bojovníkovi. „Valdemare, pro tebe platí to samé."

„Tak Gormal si našla mladšího, jo? To je ten důvod, proč si mě odmítla," odpověděl jí naštvaně Ulf.

„Ne. Bylo to z důvodu, že jseš idiot, který by si neustále do domu tahal děvky."