V zajetí Vikinga

Prolog

Tohle jsem napsala při 4-hodinové cestě vlakem. Psala bych Jedinou, ale v tu chvíli jsem na ní neměla náladu. A ano, říkala jsem sice, že sem budu uploadovat až bude mít Přežít mezi Vikingy 20 K přečtení, ale když jsem viděla, že za několik hodin přibylo přes 200 přečtení, řekla jsem si, proč to neuploadovat.

výslovnost: Eithe(Ajté)

Obrázky dětí v médiích.

Severské slunce se pomalu blížilo k západu. Nebe zdobily rudé mráčky při horizontu. Ledový vítr rozdával políčky jehlicím stromů, při sebemenším doteku šustil mech a praskaly suché větvičky. Lesní zvířata si sbírali poslední zásoby na zimu a ptáci už dávno odletěli do teplejších krajů na jih. Klid podzimního lesu přerušovala pouze hra na schovávanou.

„Brane, kde jsi?!" volala Eithe na svého staršího bratra.

Nato, že byl Bran o čtyři roky starší si výborně rozumněli. Uslyšela tiché hihňání a rozběhla se tím směrem. Světlé kučeravé vlásky se vznášely vzduchem za droboučkým děvčátkem. Zelené oči jiskřily radostí. Holčička se smála tak moc, až jí z toho bolelo břicho.

„Baf!" vykřikl někdo.

Eithe se tak lekla až nadskočila. Po tvářích se jí koulely slzy.

„Eithe, nebreč," řekl jí Bran, „já tě nechtěl vylekat."

Objal ji a nechal si od ní postupně mokřit celou košili.

„Teď se budeš schovávat ty a já tě budu hledat, souhlasíš?" zeptal se jí opatrně, aby ji znovu nerozbrečel.

„Tak dobře," utřela si poslední slzičky a odběhla pryč.

Zatímco byl Bran otočený směrem ke stromu a počítal do sta, vyšplhala na strom a sedla si na jednu z větví. Díky tomu, jak byla lehoučká a navíc na sobě měla kalhoty, to pro ní bylo jednoduché. Teď už jí pouze zbývalo být zticha a neprozradit se.

„Eithe, kdepak jsi?" ozvalo se volání jejího bratra.

Znělo docela z dálky, tudíž bylo pravděpodobné, že se Bran vydal špatným směrem. Slunce se už skoro celé skrylo za horizontem a místo něj už oblohu osvětlovat měsíc. Každou chvíli se měli na obloze objevit první hvězdy.

Bran už byl zoufalý. Měl za úkol pohlídat svojí mladší sestřičku, protože jeho otec byl na nájezdu a matka měla spousu práce. Dostal jediný úkol a ten nesplnil. Eithe hledal už dost dlouho. Nebe ozařovaly první hvězdy.

„Eithe, kde jsi? Vyhrálas, ale musíme už jít domů! No tak Eithe, kde jsi?!" Volal z plných plic a přerušoval tím děsivé ticho.

Co když jí něco sežralo? Co když někde leží zraněná? Všechno to byla pouze jeho chyba. To kvůli němu se Eithe ztratila.

„Eithe! Vylez, musíme jít domů! Tohle už vážně není vtipný! Pojď sem už konečně! Hned!"

Zanadával stejně jako to slyšel u starších mužů. Kdyby ho slyšela maminka, vynadala by mu, že takhle se nemluví. Jemu to tak nepřipadalo. Přišlo mu to úplně normální. A navíc se mu nelíbilo, jak se k němu ostatní chovají jako k malému dítěti. Jediné co mu dovolili bylo hlídat Eithe. Vždyť už mu bylo osm!

„Eithe, vylez už konečně! Musíme jít domů!" zavolal zase.

Jeho hlas zněl děsivě. Jediný zvuk v okolí. Jinak nic! Sám byl vyděšený, natož pak malá Eithe. Ta musela být hrůzou bez sebe.

„Eithe! Kde! Jsi!" vyřvával po lese.

Napadlo ho jestli třeba nešla domů. Ano, určitě šla domů! Bylo to jediné logické řešení. Protože zbytek byl příliš drastický. Neustále si říkal, že je jeho malá sestřička v pořádku. Určitě šla domů. Přece jí nesežralo žádné zvíře.

Rozběhl se směrem k domovu. Několikrát zakopl o kořeny stromů, ale to ho v žádném případě nepřimělo snížit svoje tempo. Netrvalo to dlouho a už klepal na dveře domu svých rodičů. Dveře se otevřely a v nich stála jeho matka.

„Řekla jsem, že budete doma do západu slunce." Vyjela po něm. „Kde je tvoje sestra?"

„Eithe tady není?" podivil se Bran

„Ne samozřejně, že tady není. Má být s tebou. Takže kde je?"

„Já nevím. Hráli jsme na schovávanou, já zrovna pykal a teď jí nemůžu najít."

„Děláš si ze mě legraci, že ano? Eithe je někde tady. Holčičko vylez, tohle není vtipné."

„Ona tady není. Já si nedělám legraci."

„Nu dobrá. Kdes jí viděl naposledy. V lese. Dovedu tě tam."

„Počkej, Brane! Řekneme to sousedům, aby nám jí pomohli hledat. Za tohle budeš ještě pykat. Měls jí na starost. Teď půjdeš vlevo, zaťukáš na každý dům a vysvětlíš lidem, co se stalo a na co potřebujeme jejich pomoc. Jasné?"

„Ano, mami."

Rozběhl se, aby splnil svůj úkol.

*

Záře z loučí statečně bojovala proti tmě, ale ta měla stále převahu. Skupina mužů a žen s pochodněmi v ruce prohledávali les a snažili se najít malou Eithe.

„Kdyby tady tak byl tvůj otec. Ten by ti dal. Dala jsem ti jediný úkol a to hlídat svojí sestru. A co uděláš ty? Neuhlídáš ji a ona se kvůli tobě ztratí."

Rosalie se podívala do tváře své syna, a když spatřila slzy v jeho očích, přitiskla si ho k hrudi a hladila po světlých vláskách. Stejných jako měl jeho otec.

„Zlatíčko, neplakej. Já to takhle nemyslela. Neboj se, tvojí sestřičku najdeme, ano? Všechno bude v pořádku. Nemusíš se vůbec ničeho bát." Políbila ho na čelo a palcem mu setřela z tváře slzy.

„Něco jsem našel," ozvalo se znenadání.

Rosalie se společně se synem prodrala davem až k věci, na kterou všichni zírali. Tou věcí byl totiž útržek látky z košile malé Eithe.

Tak a abych byla řádná bitch další díl bude, až bude mít Přežít mezi Vikingy 20 K přečtení. Vážně, berte to jako zdržování, abych mohla v klidu pokračovat s Jedinou.

The Elisse