V zajetí Vikinga

Trest-Gormal

Písnička:Dua Lipa-IDGAF (tato písnička podle mě Gormal dokonale vystihuje).

„To jako vážně?"

Gormal protočila oči při pohledu na to, co má udělat. Uklidit celý dům. Nemohla by třeba s někým bojovat na život a na smrt? Protože uklízet vyloženě nesnáší. Ale způsobila si to sama, když souhlasila s jarlovým návrhem. Mohla tušit, že to dopadne takhle.

Otřásla se odporem a začala drhnout podlahu. V duchu přitom už vymýšlela, co udělá Ulfovi, až ho uvidí. On se oženil s jarlovou dcerou, Agnes, a ona tady teď musí dřít. Jak spravedlivé. Příště ho nechá vstříc svému osudu a nebude z ní služka. Vždyť je štítonoška, dcera jarla. Jarl Dubh, její nový pán, byl měl spíše využít její zkušenosti s bojem a třeba ji pověřit výcvikem nebo něčím podobným. Ne z ní udělat služku. Byla skoro na stejné úrovni jako obyčejná otrokyně.

Zhluboka se nadechla a řekla si polohlasem jedinou větu, kterou si v poslední době neustále opakovala. „Budeš tady jenom rok a pak se budeš moci vrátit zpátky ke svému životu.

Už jí zbýval pouze poslední dvě sáhy podlahy na vydrhnutí a tím její práce ještě ani zdaleka nekončila. Takhle jí naposledy bolela kolena, když byla ještě malá a otec jí nechával klečet celé hodiny před oltářem bohů, aby zpytovala své svědomí. To samé ostatně dělal, i když se jí nedařilo ve střelbě z luku. Čas od času, když jí navštívil při tréninku, musela vystřelit desetkrát na terč a za každý šíp, který se nezapíchl do středu terče, musela hodinu klečet před oltářem.

Konečně byla s podlahou hotová, zvedla se tedy a uhladila si sukni. Nošení šatů byla druhá nejhorší věc, kterou tady musela snášet. Jarl Dubh totiž nestrpěl pohled na ženy v kalhotách. Připadalo mu to necudné a barbarské. A tak nechal potrestat už několik dívek, které jeho příkaz nedodržely, Gormal nevyjímaje. Na několik dní ji zavřel do hladomorny. A přiznejme si to Gormal sice byla drsná štítonoška, ale jídlo pro ni bylo důležitější. A otrocká uniforma, kterou byla nucena nosit, sestávala z bílé lněné tuniky hnědého pláště barveného v červené hlíně. Nedalo by se říci, že by jí oblečení nějak zvláště zahřálo, ale alespoň nebylo růžové, jako ty šaty, do kterých jí navlékl Valdemar.

Už se chtěla přesunout k dalšímu z pokojů, které měla uklidit, když v tu k ní zezadu přišel jeden z jarlových bojovníků. Nejspíš se snažil o to, aby jí překvapil, jenže tak moc dupal, že ho slyšela už z dálky. Připlížil se k ní a následně jí položil jednu dlaň na hrudník, zatímco druhou jí zakryl ústa, aby nemohla křičet o pomoc. Ne že by jí to pomohlo. Kdyby někdo přiběhl na její zavolání, pouze by podpořil jejího útočníka nebo by se k němu přidal. Musela se tedy o to postarat sama.

Kousla ho do dlaně, kterou jí držel u úst, a následně ho udeřila loktem do žeber, čímž se vyprostila z jeho sevření a další její dobře mířená rána směřovala k útočníkovu nosu. Ozvalo se zapraskání ohlašující zlomeninu, kterou doprovázel vodopád krve. Muž zaskučel a chytil se za zranění. Hluk jejich zápasu očividně přilákal zvědavé diváky, kteří se přiběhli podívat, co se děje. Někdo nejspíš přivolal i ostatní bojovníci, protože než se Gormal nadála, několik z nich ji chytili za ramena, aby ji zamezili v útěku a přiložili ji k hrdlu dýku.

„Teď půjdeš s náma k jarlovi. Tohle si nemůžeš dovolit. Nedivil bych se, kdyby tě za to jarl nechal popravit," zašeptal ji jeden z bojovníků, nejspíše někdo výše postavený, do ucha.

Dýka u jejího hrdla ji přinutila poslechnout a tak poslušně šla do sálu, kde zrovna jarl naslouchal svým mužům. Říci, že byl jarl naštvaný, že ho ruší, byzmenšovalo jeho reakci. Naštval se takovým způsobem, že mu po obličejinaskákali rudé skvrny a musel se chytil za srdce, se kterým měl problémy už oddětství a nyní, když byl již starší se tento problém ještě zveličil.

„Co se tady zase děje?!" zařval na své bojovníky a probodával je pohledem.

„Jarle, tato služka napadla jednoho z bojovníků a zranila ho."

„Chcete mi tím, říci, že nějaká holka přeprala jednoho z mých bojovníků?! Okamžitě ho vyhoďte z mých služeb. Někoho takového tady nepotřebuju. A ty," pohlédl na Gormal „jak se opovažuješ útočit na mé bojovníky?"

„Jarle, já na něj nezaútočila, pouze jsem se bránila, když se mě pokusil zmocnit." Skočila mu do řeči Gormal.

„Uvědom si, že jsi pouhá služka, a když se někdo rozhodne, že se tě chce zmocnit, tak na to má plné právo. A už vůbec nemáš právo na to, abys danou osobu zranila." Obrátil svoji pozornost zpět na velitele bojovníků. „Aodhane, připoutej ji k pilíři a dej ji dvacet ran bičem, ať se vzpamatuje a uvědomí si své společenské postavení."

„Provedu, jarle," odvětil Aodhan, jemuž se na tvář vloudil škodolibý úsměv.

„A když už jsme u toho, dvacet ran nestačí. Zavřete jí následně na pár dní do vězení. To už jí naučí správnému chování."

Gormal byla zděšená. Nikde jinde by s ní takhle nezacházela. Ano byla sice služkou, ale společenské zvyklosti týkající se otrokyň pro ni neplatily. Nikde v celé zemi, pokud jí bylo známo, se ke služkám nechovali takovýmto způsobem. Ženy v celé zemi měli stejná práva jako muži. Nebylo to, jako na jihu, kde žili barbaři uznávající pouze jednoho boha, kteří svoje náboženství šířili jen a pouze násilím.

Z denního snění ji vytrhl Aodhan, který jitáhl ke slíbenému pranýři. Věděla, že z toho se už nedostane a danýchdvacet ran bičem opravdu dostane. Jen doufala, že za ní Ulf někoho pošle, abyse jí o následná zranění ve vězení postaral. Viděla už mnoho statečných bojovníků,kteří z na pohled malicherného zranění dostali potivou nemoc a následně zemřeli. A ona bude mít hluboké rány po celých zádech.

Plamenný jazyk biče dopadl na její bílou bezchybnou kůži a roztrhl ji. Dívka zasyčela bolestí, ale jinak nedávala své utrpení najevo. Na to byla příliš hrdá a nechtěla udělat Aodhanovi radost. Nežli se vzpamatovala z první rány, ucítila dotek biče podruhé. Tato rána jí připadala snad ještě horší, než ta předchozí, protože se z části dotkla již porušené kůže. Další rána ji tolik nepřekvapila, protože pohyb plamenného jazyka meče uslyšela dříve, než ho ucítila. To ovšem neznamenalo, že by byla rána nějak milosrdnější. Ba naopak, zdálo se jí, že s přibývajícím počtem ran se zvyšuje jak rychlost, tak i síla ran.

Než se nadála, setkali se její záda s dalšími dvěma ranami. Ty ovšem už skoro necítila, neboť se ocitla v bolestném deliriu, které jí zatemnělo mozek, neboť se její tělo snažilo uniknout bolesti. Po tvářích se jí koulely slzy ponížení a utrpení a ona zvedla hlavu k nebesům posílajíce tichou modlitbu k Odinovi, prosícího ho o smilování. Poté jí pohled spadl zpátky k zemi a ona se ocitla v milosrdném bezvědomí.

Další část bude publikována v sobotu 10.2.