V zajetí Vikinga

Trůn-Knute

Obrázek jsem čorkla z pinterestu. Měl by to být vikinský trůn, tak jak si ho lidi představují dnes, protože se nic takového nedochovalo. Podle popisku to vytvořil nějaký finský umělec. Nic víc nevím. 

Tentokrát věnuju díl @Gabi728 za její krásné komentáře, které mi vždycky zlepší den. 

Mohly být tak tři hodiny ráno a Sophia ležela stále v posteli sama. Otráveně mlaskla, oblékla se do jednoduché róby a vydala se do Knutovy pracovny. Zaťukala na robustní dřevěné dveře a vstoupila dovnitř. Knute znaveně seděl u stolu a při svitu svíčky něco řešil. Objala ho zezadu kolem ramen.

„Pojď už spát. Vyřešíš to zítra a já ti s tím pomůžu."

„Rád bych miláčku, ale musím to tu dodělat. A ty bys měla jít spát. Zítra přijdou zase lidi, aby si je rozsoudila, a do toho se musíš starat o chod celého hradu."

„Ty jsi na tom mnohem hůř. Měl by sis najít někoho, kdo ti s tím bude pomáhat."

„Všude jsou samí zrádci. Je to tu jimi úplně zamořené. Kromě tebe nemám komu důvěřovat. Snad jen Erikovi a Flaithbheartachovi, ale ty mají dost vlastních starostí. Chudák Erik hledá Eithe a teď i Brana."

„Byli s Rose tak šťastní a teď už nemají žádné dítě."

„Bran se vrátí. Tím jsem si jistý. A my taky budeme mít dítě."

„To by ses nejprve musel snažit. Nezapomínej, že potřebujeme dědice. Dokud neporodím syna, jarlové se budou i nadále bouřit. Takže by ses měl zhostit svých povinností."

„Tak dobrá. Uděláme si dědice." Všeho nechal, sfouknul svíčku a odtáhl hihňající se Sophii za ruku do ložnice.

*

Dny plynuly jako voda v řece. Přišel další čas nájezdů a Knute se po dlouhém zvažování rozhodl pro Anglii. Ještě teď si vzpomínal na svůj rozhovor se Sophiou. ...

„Buď tak hodný a nezabíjej ani nezotročuj žádné mnichy. V klášterech i v kostelích najdeš hromady cenných věcí vyrobených ze zlata a stříbra a zdobené drahými kameny a perlami. Takové věci si berte, jak chcete. Stejně jsou jenom na ozdobu. Nechápu, na co mniši potřebují takhle drahé cennosti. Bylo by lepší, kdyby ty peníze dali lidem. Ale s tím asi nic neudělám. Pokud ale uvidíte takové zdobené schránky, nechte je být. Jsou v nich ostatky našich svatých. Tak je laskavě ani neotvírejte. Našli byste tam kosti, vlasy... prostě chápeš. Pro vás naprosto bezcenné věci. Ale pro křesťany je to, jako kdyby někdo vykopal mrtvolu a přiložil jí hlavu k zadku."

(Neříkejte, že jste nikdy neslyšeli o vampyrismu.)

... Usmál se. Jako obvykle měla pravdu. Kdy ale neměla Sophia pravdu, že? Skoro nikdy. Vyšel ven, sedl na koně a rozjel se k pobřeží, kde se stavěly nové lodě na nájezd. Drakary. Poslední škvíry byly vyplňovány smůlou, zruční řezbáři vytesávaly do dřevěných sloupů hlavy draků, podobizny hada Jörmungandra, vlky a medvědy. Viděl dokonce i podobiznu nějaké ženy představující mořskou pannu. Když se muže zeptal, koho má ona dívka představovat, vysvětlil mu, že je to jeho milenka. Jenom nad tím zavrtěl hlavou a šel dál. Všechno probíhalo tak, jak mělo. Ještě pár dní a vše bude konečně připraveno. Bojovníci i štítonošky už se těšili. 

Za několik dní už bylo všechno připravené a přišel čas, vyrazil na nájezd. Objal smutnou Sophii kolem pasu a jemně ji políbil na čelo.

„Vrátím se, co nejdřív. Slibuju. Vrátím se před obětováním bohů."

„Ale co když v bitvě něco stane?" Vykoktala.

„Nic se mi nestane. Nejspíš ani nebudu moci bojovat. Jako obvykle skončím v záloze a budu řídit bitvu. Ty víš, jak moc nesnáším jenom dávat rozkazy a nebojovat."

„Co já tady budu bez tebe dělat? Co když na nás zaútočí?" Zmatkovala.

„Neboj se. I kdyby zaútočili, bude tady dostatek mužů, kteří umí bojovat a budou ostatní bránit. Musím tě naučit bojovat. Sice je to z hlediska etikety naprosto nevhodné, ale kdy jsme se my dva zajímali o etiketu." Zasmál se.

„Máš pravdu. Ale ať se ti nic nestane nebo si mě nepřej."

„Ale já si tě přeju." Usmál se jako neviňátko.

„Raději to budu ignorovat."

„Knute, čeká se jenom na tebe," zavolal na něj Flaith.

„No jo, vždyť už běžím." Naposledy objal Sophiu a vydal se směrem k lodi.

*

Už pluli po moři mnoho dní. Celý konvoj drakarů. Každá loď padesát stop za tou druhou. Po bocích lodi trčely velké kulaté pomalované štíty.

Náhle se přes nebe přehnaly černé mraky. V dálce se ozývaly hromy, to Thor bojoval se svým kladivem Mjöllnem. Kdykoliv se kladivo střetlo se svým cílem, ozářila se část temného nebe táhlým bleskem. Moře se vzdouvalo prudkými vlnami se zpeřenými vršky. Přehazovaly si mezi sebou drakary a někdy dokonce i strhli některého z ubohých mužů do vody. Tyto nešťastníci neměli skoro žádnou šanci na přežití. Čekala je bolestivá smrt utonutím. Ostatní jim sice házeli lana, aby se jich chytil, ale většinou to bylo k ničemu. Vlny už ho nesly pryč a topily. Do toho všeho se ještě spustil prudký liják.

„Skasejte plachty!" Přikázal Knut „A vylijte tu vodu!"

Na ostatních lodích se ozývaly podobné příkazy. Muži byli zoufalí a stále více bádali nad tím, proč se na ně bohové hněvají. Někdo jiný zase podotknut, že jím bojové dávají znamení, že to bude úspěšný nájezd. Na to jedna ze štítonošek plavící se na Flaithově lodi vykřikla, že jestli tohle přežijí, obětuje dvojnásobek dobytka.

„Zrychlete a otočte to, ať plujeme přídí k vlnám. Jestli budou ještě chvíli vrážet do trupu, loď se nám rozpadne," vykřikl Erik.

Bouře pokračovala i nadále. Další muž byl stržen vlnou do hlubin. Jeho žena vykřikla mužovo jméno. Právě ztratila lásku svého života. Po tvářích se jí kutálely slzy splachované deštěm. Vrhla se k boku lodi a hodila po muži lano. Nečekaně se trefila kousíček před něj a proud ho k lanu přinesl. Muž se pevně chytil a obvázal si lano kolem pasu. Štítonoška začala vší silou tahat za druhý konec lana.

„Prosím, pomozte mi!" Volala na ostatní.

Brzy ti, kteří zrovna nevylévali vodu či neobsluhovali plachty, vytvořili řadu a všichni táhli za lano. Muž v moři se stále pevně držel lana a pomalu, ale jistě se blížil k boku lodi. Konečně se dostal ke svému cíli a chytil se vystouplých příček. Vyšplhal po nich a to už byl uvězněn v objetí své lásky.

Nikdo další už naštěstí do vody nespadl a stejně tak se pomalu začala uklidňovat bouře. Námořníci si oddechli. Při kontrole škod se zjistilo, že jedna z lodí nebylo skoro schopná plavby. Bylo naprosto jasné, že se brzy rozpadne. Zachránila je jediná skutečnost. Racci značící, že už jsou blízko. A tehdy ji uviděli. Zemi týčící se na horizontu.

Sice je to jenom něco málo přes 1000 slov, ale nemám teď vůbec čas. To víte, v Rakousku budeme mít ve čtvrtek a pátek volno, tudíž jedu do Čr psát miliony testů. Ani nevíte, kolikrát jsem dnes chtěla spálit svojí učebnici z latiny. A matiky, samozřejmě. Protože matika je nástroj ďáblův. Obzvláště planimentrie. On by byl díl dříve, ale já ho zapomněla vydat. Ups. Další díl je z pohledu Gormal. 

Další díl bude příští týden. Testy a střevní chřipka.