V zajetí Vikinga

Velezrádce-Gormal

V komentářích mi schválně dejte vědět, co si myslíte, o vztahu Gormal s Valdemarem. A pak samozřejmě, jak byste se zachovali, v její situaci. 

Než se kdokoli nadál uběhl od venkovské tancovačky celý rok. Na Gormalino utrpení pomocí šatů si už skoro nikdo nevzpomněl, ale samotná Gormal na to pamatovala. Vzpomínala na to každý, každičký den. A obzvláště pak na její tanec s Valdemarem a na to, co se málem stalo potom. Málem políbila Valdeho! Ten večer si pamatovala, jako by to bylo včera. To, jak ji pevně držel, jeho horkou dlaň na jejím pasu, jeho obličej jenom pár palců od toho jejího. Ještě stále mu neprozradila své city. Pokaždé, když se k tomu psychicky odhodlala, někdo jí to pokaždé překazil. A ten někdo měl jméno. Ulf! Pokaždé přišel v naprosto nevhodnou dobu a všechno zkazil.

Gormal se zhluboka nadechla, aby se zklidnila a vydala se k domu, kde společně žila ona, Valdemar a Ulf. Zaplatili ho z Gormalina dědictví po otci, ale oba muži pracovali jako strážní a přispívali na jídlo. Otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Potichu došla až k Valdemarovu pokoji a nakoukla dovnitř klíčovou dírkou.

Valdemar ležel na posteli a líbal nějakou dívky s vlasy sahajícími až k bokům barvy havraních křídel. Plné načervenalé rty, nyní nateklé od intenzivního líbání, byly přitisknuté na ty Valdemarovi. Oba dva, muž i dívka, byli nazí, dívka na zádech, muž tyčící se nad ní se jednou rukou opíral v loktu o postel, aby dívku nerozdrtil. Přece jenom byl asi o tři hlavy vyšší nežli ona. Druhou rukou hladil její sametově jemnou mléčně bílou kůži. Hladově ji líbal na krku a polibky mířil stále níž.

Zbytek už si Gormal uměla domyslet. Setřela si slzy z tváří a rozběhla se do svého pokoje. Sedla si na postel a složila hlavu do dlaní. Myslela si, že ji má Valdemar taky rád, ale podle toho, co právě spatřila, se šeredně mýlila. Nejspíš si vsugerovala i to, že ji chtěl políbit na té venkovské tancovačce. Ano, musel to být pouze výmysl její mysli. Neměla by se s tím trápit a ani nebude. Proč taky brečet kvůli lásce, vždyť je to něco tak neskutečně zbytečného. Když už byla dostatečně klidná, otevřela oči a přímo před sebou spatřila strůjce jejího utrpení, Valdemara. A co hůř. Měl na sobě pouze kalhoty, takže měla možnost si prohlédnout jeho nádhernou mužnou hruď.

„Gormal, zlato, co se stalo? Kdo ti ublížil?" zeptal se jí mírně, jako by mluvil s malým dítětem.

Dívka se tvářila, jako kdyby nevěděla, o čem tady mluví. „Ublížil?" Vykoktala. „Proč by mi měl někdo ublížit?" Zhluboka se nadechla a poté si uvědomila, jak ji vlastně oslovil. „Já nejsem tvoje zlato. Běž si za tou svojí děvkou v pokoji."

„Raději to budu ignorovat. Jo a ta děvka odešla, hned, jak jsem se vydal za tebou. Kvůli tobě jsem si neužil. A byla panna, ne děvka."

„Tak to jsem tě zachránila před jejím otcem, až by na to přišel."

„Když to říkáš. Ale teď vážně. Proč jsi brečela?"

„Já nebrečela. Jak si vůbec přišel na takovou blbost?"

„Nelži mi, máš rudé oči a vlhké tváři."

„Já nebrečela. Něco mi spadlo do oka," zalhala.

„To bych ale neslyšel vzlyky. Slyšel jsem, jak si proběhla chodbou. Brečela jsi. Takže se zeptám, ještě jednou. Kdo ti ublížil?"

„Já nejsem jako jedna z těch květinek, kterou s Ulfem tak milujete!" Zařvala. „Nepotřebuju, aby se o mně někdo staral! Jsem dospělá ženská, u Odina! Nejsem malý dítě, o který musíš pečovat a pofoukat mu bebíčka! Uvědom si to konečně!" křičela na něj.