Důvěrné pouto [Pozastaveno]

23.

V 6:40 zazvonil ten otravný budík, který mě nutí vstát a jít do školy. Odložila jsem ho a obrátila se na druhý bok. Ve 45 zvonil znovu. Když jsem si představila, jak bych tu pak lítala, kdybych zaspala, radši jsem budík vypla a sama se zvedla z té krásně teploučké postele.

Dole v kuchyni bylo prázdno. Otevřela jsem tedy ledničku a vyndala si máslo a sýr. V chlebníku jsem našla čerstvý chleba (taťka byl asi ráno nakoupit), namazala si ho máslem a dala na něj plátky sýru. Se svou snídaní jsem si sedla ke stolu a všechno to hezky schroustala.

Po snídani jsem zamířila do svého pokoje. Otevřela jsem skříň a vyndala z ní džíny, modré tričko a béžovou mikinu. Když jsem to na sebe všechno nasoukala, učesala jsem si cop na stranu. Pak jsem si všimla kalendáře na mém nočním stolku. Dnes bylo 24. září a svátek měl Jaromír. Otočila jsem 2 stránky dál a vykoukl na mě 6. říjen. Den mých narozenin. Už se na ně moc těším a jsem zvědavá, co dostanu.

Vrátila jsem kalendář zpátky a mrkla na hodinky. 7:14. No skvělý, zase nestíhám! Rychle jsem popadla tašku s učením a rychlým během mířila k autobusu. Když jsem se přiřítila na zastávku, autobus tam už stál. Nastoupila jsem do něj a sedla si vedle Terky.

***

,,Co máme 2. hodinu?" Zeptala se mě Terka, když jsme stáli u skříněk. ,,Děják." Odpověděla jsem jí a hodila učebnici dějepisu do tažky. ,,No skvělý! Hodina plná nudy, hurá!" Zavřela skříňku a společně jsme se vydali do třídy. Zde už byla většina spolužaků. Posadili jsme se a vyčkali na příchod učitele.

,,Dobrý den, žáci." Pozdravila nás učitelka a posadila se za katedru. Porozhlédla jsem se kolem sebe. Skoro nikdo ani nezaregistroval, že je tady. ,,Dneska si napíšeme písemku." V této chvíli vsichni zvedli hlavy od toho co dělali. Někteří na ni koukali s vykulenýma očima, jiní zase začali listovat ve svém sešitě. Mě samotnou to hrozně štvalo. Na dějepisu jem teďka nedávala moc pozor. No, snad to nějak dopadne...

Učitelka zapsala do třídnice a vytáhla ze své tašky několik papírů. Potom rozdala každému jeden a sama si sedla za katedru. Koukla jsem na papír a byla jsem zvědavá, jak to napíšu.

1. otázka: Kdy proběhla 2.-3. česká defenestrace?
To bylo 1812. Myslím..

2. otázka: Kdo byl vyhozen?
Jó, tak to vím jen písaře Filipa alias Stellu (při načapání učitelky, když jsem nedávala pozor)

3. otázka: Kde se tato defenestrace konala?
V Praze

4. otázka: Proč k defenestraci došlo?
Tak to bylo něco s Rudolfovým majestátem

5. otázka: Jaké byli následky po pádu i po defenestraci?
Nikdo se nezranil a začala nějaká válka

6. otázka: Co dalšího o této defenestraci víš?
Ehm... nic?

Tak to jsem zvědavá. Odložila jsem pero a čekala, než nám skončí čas. Terka vedle mě něco pořád psala, až mě to znervózňovalo. Měla popsaný už docela velký kus papíru a já se svou 1 slovnou odpovědí jsem si připadala trapně. Aspoň že už nám učitelka sebrala písemky a já už nemohla nic změnit. Podívala jsem se na Terku. Usmívala se jako sluníčko. Aspoň někomu se to povedlo. Řekla jsem si a otevřela si sešit dějepisu.

***

A výtvarka!! Sedla jsem si na své místo a čekala na učitele. Mezitím přilítla do třídy Terka s Anetou a hrozně se smáli. Jejich smích byl nakažlivý. Za chvíli jsem se smála taky. Když se ale po mě Terka nechápavě podívala, zmlkla jsem. Pak jsme ale obě opět vybouchly smíchy. To už ale byla ve třídě učitelka.

Dnes bylo za téma kreslit krajinu suchými pastely. Mně už se v hlavě rodil nápad, který bych chtěla nakreslit, ale učitelka furt mluvila o tom, jak to co nejlépe nakreslit. Když už jsem byla fakt naštvaná, vyzvala nás, ať začneme kreslit. Vytáhla jsem si čtvrtku a začala. Když poté učitelka chodila po třídě a kontrolovala naše práce, zastavila se u mě.

,,Sáro, ty jsi na to malování opravdu nadaná. Na tvé obrázky je radost se dívat. Ty to fakt jednou dotáhneš daleko." Usmála se a dál pokračovala ve své prohlídce výkresů. Otočila jsem se na Terku a její obrázek. Musela jsem se pousmát. Když jsem ale zjistila, že se na mě dívá, zastyděla jsem se. Terka se ale začala smát se mnou. Opravdu jí to kreslení moc nejde.

Po obědě jsem zamířila na školní autobus, který mě vyhodil na zastávce, odkud jsem zamířila domů. Když jsem ale uviděla před domem taxi s miliony tašek, rozběhla jsem se jako smyslů zbavená a skočila dané osobě okolo krku. Máma je tady!

Držela jsem ji v objetí asi 5 min. Ten klid, pohoda a maminčin oblíbený parfém mi hrozně chyběl. Když jsem ji pustila, pomohla jsem jí s tažkami a sedli jsme si spolu v kuchyni s čajem. Taťka byl v práci a Tomáš ještě ve škole, tak jsme tu byli sami. Aspoň jsme si mohli v klidu popovídat. Miluju, když si takhle sedneme a samy si povídáme.

,,Chyběli jste mi. Nikdy se mi nestýskalo tolik, jako teď." Řekla mamka. ,,Tys nám taky chyběla. Bez tebe to tu bylo takové divné. Taťka je fajn a snaží se, ale když tu nejsi, je to prostě jiný. Už nám takhle neodjížděj." Řekla jsem jí.

Povídali jsme si asi hodinu o tom, co jsme zažili. Mamka mi vyprávěla, jak byla na jedné schůzi, kde usnul nějaký pán a začal tam strašně chrápat. Když se probudil, byl prý červený jak rajče, jak se styděl. Já jsem jí zas vyprávěla, jak jsme jeli s koňma na zámek, nebo jak jsem si četla u Stelly v boxe. Když jsme se chýlili ke konci, mamka narazila na moje narozeniny.

,,Ani nevím, co bys chtěla." Povzdechla si. ,,Mně se líbila jedna westernová sada pro Stellu, taťka by mohl vědět. Nebo knížku o koních" Mamka si trochu povzdechla. ,,No, uvidíme." Tady se mé naděje trochu snížili.

Smutně jsem se odplížila do pokoje. V šuplíku jsem našla časopis o koních, tak jsem si lehla na postel a začetla se. Byl tu zrovna článek o práci ze země, tak jsem začala číst řádky o kouzlu důvěry jezdce a koně.

,,Sári! Večeře!" Rozlepila jsem oči a chvíli nevěděla, co se stalo, ale když jsem na břiše spatřila časopis, uvědomila jsem si, že jsem nejspíš usnula. Rychle jsem běžela do kuchyně a zasedla ke stolu. Zde to voňelo kuřecími řízky a šťouchanými brambory s pórkem. Nabrala jsem si brambory a taťka mi na talíř dal řízek.

Tyto chvíle mi chyběli. Sedět celá rodina u stolu a jíst mamčinu výbornou večeři. Nic mi nescházelo. Byl to krásný pocit být zase všichni spolu.