Pomalu jsem zacala otvirat oci, nejdriv jsem nechapala co se okolo me deje. Az pak mi to doslo, lezela jsem v posteli naha. Nechtelo se mi stavat bala jsem se, mela jsem divnej pocit. Proste jsem vedela ze se neco stalo, kdyz jsem byla odhodlana vstat, zabalila jsem se do periny. Nikdo nebyl v mistnosti, sla jsem pomalu citila jsem jak se mi hnusi moje vlastni telo. Ano mela jsem to tuseni ale nechtela jsem v to verit. Prosla jsem pomalu celou mistnost, v mistnosti byla tma. Nechtela jsem sahat na zacloni. Kdyz jsem pomalinku vesla do jine mensi mistnosti, byla tam tabule jedna velka obrovska tabule. Byli tam fotky jednoho chlapa a spuostu divek. Na vsech fotkach se smali na jedny byla i Adel, otocila jsem hlavou do prava, na ti fotce jsem ja, ano ja smeju se a objimam se s cizim chlapem. Byla jsem to ja. Nekdo otevrel dvere. ,,Ahoj krasko, vcera to bilo uzasny, musime si to zopakovat ale ted vypadni.'' Potom jsem si vzpomela, jak me nekdo odvlekl k autu, nekdo nas fotil, vybavovala jsem si retezy muj krik a dychani. Koukla jsem si na zapesti, byli odreni od retezu. ,,Vypadni uz rikam!'' Nic jsem mu nerekla slzy mi tekly, chtela jsem se vyvlict z vlastniho tela, kazdy dotek jsem si zacala vybavovat. Rychle jsem vybehla ven, chtela jsem se nadechnout kricet ano chtela jsem kricet ale nemohla jsem nemohla neslo to. Sedela jsen na schodech a modlila aby ten chlap nevysel z pokoje. Prohledala jsem kapsy, Iphone. Musim napsat Johnovi. Kdyz jsem se konecne uklidnila zavolala jsem mu. Za par minut u dveri stalo auto. ,,Stefi co se stalo kde jsi byla Artur rekl ze te stratil co je?'' Slysela jsem v Johnovo hlase strach, sedela jsem v aute a nechtela na neho koukat nemohla jsem. Nechtela jsem se dotykat sama sebe, nechtela jsem mu rikat ze me znasilnili nechtela jsem. Jak jsem mohla jak jsem jenom mohla je to vse moje vina, moje je to moje chyba. Chci jediny co chci je smrt, chci umrit a nic vic chci jenom odejit z tohohle sveta nechci tu zustat nechci! ,,Nic mi neni.'' Po zbytek cesty si me John vyptaval bez prestavky, doma se pridal i Artur. Lezela jsem v posteli a koukala na jeden bod, snazila jsem se zapomenout prestat na to myslet, neslo to bylo to cim dal tim jasnejsi. Ty fotky to byli urcite jeho obeti, jo museli to byli urcite jeho obeti, byla tam i Adel, ja a spostu jinych zen. Nemohla jsem, nedokazala jsem prestat na to myslet nemohla.. Vecer jsem sla do sprchy, zamkla jsem se, cely den jsem nic nejedla John mel spoustu marnich pokusu ze me neco vytahnout nebo me donutit aspon jist. Myslim ze si oba zacali uvedomovat co se stalo. Sedela jsem ve sprse a koukala do zrcadla. Koukala jsem na svuj oblicej porad a porad, vylezla jsem ze sprchy a otevrela malinkou skrinku nad zrcadlem. Nasla jsem tam leky, nevim na co byli ani nevim jaky byli. Spolkla jsem je vsechny, oprela jsem se o sprchu a cekala cekala na to az opustim tohle vsechno na tohle jsem cekala.
Bily svetla, zadny obliceje ano zemrela jsem ano uz je po vsem bolest prestava, ne ne ne, ne bolest neprestava ona sily slysim jak nekdo rika: delejte raz, dva, tri uhnete poustim, nepomaha to musime ji ozivit umnelym dychanim. Delejte no tak. Neco zacalo pipat. Stav je mimo ohrozeny zivota. Nechapala jsem co se deje a ani jsem nechtela byla jsem prilis unavena na to abych neco zkoumala.
