John s náma mluvil jako s dětma. Nechtěl nám říct detaily který jsem prostě potřebovala vědět, řekl nám že za dva týdny máme první soud. Wow víc nám to popsat ani nemohl. Byla jsem nastvana strašně, řešili jsme tady věc která má se mnou nejvíc společného a jemu bylo těžký říct něco víc. Když jsem začala křičet na Johna, řekl jenom uklidni se ze me stejne nic nedostanes. Šla jsem do pokoje a zabouchla dveře, co si asi musel dozvědět když mi to nechce říct. Artur si přišel lehnout. Pořád jsme probírali to co nám zdělil John. Vznikali strašně divný teorie. Nevím jestli babička z dědečkem věděli o Josephovi a o tom že bude soud. Ale atmosféra u stolu byla až cítit, vsichni byli uráženi skoro nikdo nepromluvil, ja s Arturem jsme věděli příčinu naší špatné nálady to u dědy a babči jsem si nebyla jista. John jako obvykle dělal že je vše v pořádku. Možná že jsem to už trochu přeháněla nemluvila jsem s nim od rána, když si vezmu fakt že mi taky nemusel nic říkat, jo přehnala jsem to. Když jsme se vrátili domu prisla sem k Johnovi a omluvila sem se mu.
,,Chovala jsem se jako sobecka kráva, když nam to nechces říct tak asi proto mas dobrej důvod. Promiň Johne.''
,, Bože Stef neomlouvej se mi, vzdyt se to týka nejvic tebe. Proste Stef asi se mame smirit s tim ze nejspis nemame sanci. Proste Joseph už měl hodně obvinění a vždy se z toho dostal. Proste myslim že teď to nebude jiný. Samozřejme doufám a věřim ale prostě.''
,, Johne vse bude v pořádku uvidis!''
Odesla jsem, to jsem se jeste usmívala, schodama jsem vyběhla. Zavřela jsem dveře spadla na zem a zacala brecet. Chytila me slaba chvilka, někteří 15 holky si vezmou život kvůli rozchodu s klukem a ja? Ja jsem sedela dychala a to jsem zazila prece vite co vsechno jsem zazila. Vlastne jsem si uvědomila ze smrt není reseni, je to jenom pro slabý ti slny to vse prezijou a pak jsou stastny v ten okamžik sem pochopila ze jsem slna.
