Pamatuji si jak jsem jednou šla ze školy. Nijaký starší děti se smáli jedné mé spolužačse, všichni ji říkali tlustá Bety. Ve škole jsem byla tichá myš, když jsem opravdu věděla že je potřeba abych vylezla z koutu, vždy jsem vylezla ale zůstali následky. Myslela jsem si že jen tak klidně projdu aby si mě nikdo nevšimnul. Ale v ten okamžik když jsem uviděla v očích modrých jak nebe slzy. Zvedla jsem hlavu a sebevědomím krokem jsem šla k Bety a dětem kteří se ji smáli. Vzala jsem ji za ruku přitáhla k sobě a těm dětem jsem s celým svím sebevědomím řekla-tim že ji budete nazývat tlustou nezhubnete, tim že ji budete říkat blbko chytřejší nebudete, tim že ji ublížíte svoje ego nepotěšite. Tim co tady provádíte jenom dokazujete jak jste pitomí. Už to vypadalo že mi jednu vrazí ale příšla k nám učitelka matiky a oni se hned rozběhali. Učitelka která byla nejhorší na celé škole a dávat pětky ji způsobovalo něco jako orgasmus mě pohladila na rameni a řekla z tebe bude jednou skvěla máma. Bety mi následující den přinesla bonboniéru jako poděkování. No a teď na jednou jsem seděla na posteli a věděla jsem že ze mě bude máma jenom nevím jestli skvěla. Byl to divný pocit, nepopsatelní nebyla jsem smutna ani naštvana. Myšlenka že ve mě něco roste, že se tam někdo pohybuje. Bylo to z jedné části divne, neříkala bych nechutné ale divne. Byla jsem šťastna strašně šťastna. Jiné neplnoleté mamky jsou nejspíš smutne, aspoň myslím že asi by měli byt smutne. Za normálních okolnosti bych asi taky neskákala sto metrů vysoko, ale teď. Teď jsem byla nejšťastnější člověk na světe! Trochu jsem se bála co řekne Artur, John babča a děda ale byla jsem do prdele šťastna! Poslední rok jsem nebyla ještě takhle šťastna.
,,A budeš v pořádku?'' Skoro najednou se zeptali všichni.
,, Jo doktor říkal že je to male riziko ale stojí to za to!''
,, Ale co když se ti něco stane?'' Zeptal se John.
,, Jo co když se ti něco stane!?'' Přidal se i Artur.
,, No tak či tak se mi může něco stát, ale vždy jsem si přála mít dítě, aspoň vím že když umřu, umřu šťastna.''
,, Ne Stef ty neumřeš! A ja nevím přemyslej nad tim ještě.''
,, Johne nech ji bít! Nemůžeš to pochopit, je to něco úžasného. Na sto procent ti říkám že stojí za to si to dítě nechat. A už do prdele nemluvme o člověku jako o věci kterou jen tak můžete vyhodit.''
Babča poprvé řekla sproste slovo a měla naprostou pravdu. Musela jsem o tom diskutovat asi 3 hodiny. Nechápala jsem co jim pořád vadí, co jim Johnovi. Možna že měl pravdu možna že jsem nekoukala do předu co bude po tom co se miminko narodí, ale myslím že jsem neměla důvod myslet 9 měsíců do předu. Byla jsem šťastna a ještě líp mi bylo když jsem v Arturovo obličeji viděla úsměv, ne ten falešnej, opravdovej úsměv. Po dlouhém a velice vyčerpávajícím diskutování John uznal že je to skvělý, stejně vím že uvnitř byl trošilinku naštvanej ale byla jsem ráda že přestal protestovat. Později jsem si uvědomila že jsem se chovala trošku sobecky, že vlastně když umřu o dítě se bude muset postarat Artur, ale zase na druhou stranu mám větší důvod bojovat. Vlastně po té co mě Joseph znásilnil nebyl ani jeden den že bych na to nemyslela, možná po večerech když jsem ležela v Arturovo náruči jsem zapomněla ale jen na chvilku, ale od toho rána co jsem zjistila že jsen těhotna ani jednou jsem na Josepha nepomyslela.
Během týdnů co jsem ležela v nemocnici, jsem začala přemýšlet nad takovýma nesmslama jako třeba, jméno a jaký bude mít oči, jaky bude úsměv a komu se bude víc podobat. Nemohli mě pustit domů protože riziko teď bylo ještě větší. Myslim že bylo 23 března když mi oznámli že po vyšetření mě mužou pustit domů. Takže byl čas na vyšetření. Do pokoje přišel hlavní doktor.
,, Musím vám oznámit že jsme zjistili velké komplikace.''
