Asi nastalo docela dlouhý a trapný ticho. Ale v životě občas nastane moment překvapení. Zajímavý bylo že jsem Artura milovala ale v ten okamžik jsem nevěděla co mám říct.
,, Arture, asi chápeš že je to docela velký překvapení. Ja..ty přece viš žė tě miluju ale tohle.''
,, Jo jasně chápu tě, jo chapu neboj.'' To obrovský zklamání ktere jsem viděla v jeho očích me donutilo zamyslet se nad vsim jeste jednou.
,, To jsem vazne ted rekla? Pane Boze promiň, Arture samozřejme ze chci aby jsi byl clovek ktery me bude milovat po zbytek zivota. Ano vezmu si te. Miluju te zlato.''
Artur mě obejmul, kleknul se ve tmě kterou přerušovaly svíčky které tak jasně svítily. Možná že jsem byla ráda ale uvnitř..uvnitř převládál pocit nejistoty možná strachu. Bolela mě hlava..bolest se zvyšovala ale nechtělo se mi to někomu oznamovat. Trpět bolest jsem uměla dobře. Kdy jsme Johnovi při večeři oznámili že se chystá svatba, byl v šoku a možná že se naštval, ale jen trošičku, úsměv se mu nepovedlo schovat. Kdy jsem po večeři vypila svou dávku léků která jen tak mimochodem obsahovala 12 pilulek, nálada se mi zlepšila. Poslední dobou jsem byla..mno nevím jak to říct abych se nestyděla. Možná prostě a jednoduše zrovna kdy se mi nehroutil svět a neumírala jsem bolesti, se mi chtělo dělat věci které dělají jenom dospěli.. Osprchovala jsem se bez Arturovo pomoci, nevím proč ale bylo mi dobře jako nikdy. Lehla sem se do postele, za nijakou chvíli přišel Artur.
,,Můžu ti už definitivně říkat ženo moje?''
,, Od prvního okamžiku kdy si mi do očí řekl miluji tě, mi můžeš říkat ženo moje.''
Artur me pohladil po vlasech divali jsme se na sebe, prohlížela jsem si jeho každou křivku. Myslím že jsme nebyli jako ostatní, slovo milovat pro nás znamenalo něco víc, nepoužívali jsme ho k tomu aby jsme někoho donutili k sexu. Místo toho aby jsme jeden druhému strkali jazyk až do krku jsme raději seděli vedle sebe a objimali jsme se. Když jsem o tom takhle přemýšlela, ovládala sem se aby mi nespadla slza. Jestli zemřu a ja vím že to brzo přijde, po tomhle se mi bude stýskat. Tak neskutečně mě štvalo to že po sobě nic nenechám, nic nedokážu. Vždy jsem chtěla rodinu. Chtěla jsem nedělat ty samí chyby co dělali rodiče při výchově. Vždy jsem myslela že budu ta nejlepší máma, smutný je že máma nejspis nebudu ani dobrá ani zlá. Své myšlenky jsem řekla Arturovi nebála jsem se že by utekl při první větě o dětech (z velké části sem se nebála kvůli tomu že neměl kam utéct).
,,Můžeme to zkusit.''
,, A co zkusit?''
,, No vždyť víš děti a tak.''
,, Blbče vždyť mám rakovinu dítě by se nejspíš nestihlo rozvíjet.''
,,Jo možná máš pravdu ale zkusit to můžeme?''
,,Už jsem se bála že to zase budu muset navrhnout sama.''
Možná že to nebyl ten nejvhodnější okamžik, Adel a Joseph ale ja se možná nedožiju zítřků. Během okamžiku jsem byla v Arturovo náruči. Během druhého okamžiku se moje pyžamo válelo na zemi.
,,Čekej, ochrana.''
,,Arture.''
Koukla jsem na něho važným pohledem, myslím že pochopil co chci říct. Vysrali jsme se na ochranu. Nebylo to půlnoční milování jako minule, neměla jsem tolik síly. Usnula jsem při držení Artura za ruku. Zase jsem zapomněla na vše.
Brzo ráno me odvezli zpátky do nemocnice, doktory nezajímalo to že je mi mnohem líp. Zase jsem byla totalně izolovana.
Poslední týdny mi bylo docela špatně, často jsem zvracela. Občas mě přepadl pocit že jsem těhotna ale vždy rychle jsem to vyhodila z hlavy. Četla jsem na netu že je to možné, že žena která čeka dítě ma šanci ho vynosit zdravého a chemoterapie plod nepoškodí. Bylo by to možná i logický ale nechtěla jsem sestřičky prosit o těhotenskej test. Věděla jsem že mě čeká ultrazvuk, zrovna po 4 týdnech co jsme s Arturem spali. Doktorka se tvářila divně ale nic neprozrazovala.
,,Slečno Stefani, nevím jestli bych vám měl blahopřát, nebo vás varovat ale přece jenom vám gratuluji jste těhotna.''
