Seděli jsme na lavičce před soudní síni. Vždy když jsem nervózní zvedá se mi žaludek, upřímně nesnáším ten pocit. Artur mě chvilku držel za ruku ale pak se nám oběma strašně začali potit dlaně. John pořád chodil a chodil tam a zpátky.
,, Johne už se doprdele sedni!''
,, Dobře jo klid, sedíme a čekáme klid.''
,, Promiň nechtěla jsem tak vyjet promiň.'' Nechápu proč nám řekli že máme přijít v 11 a dovnitř nás pozvali až v 13:27, přišel nijaký tlustý vousatý pan a překvapivě tenkým hlasem řekl ať jdeme dovnitř.
Jednání trvalo 3 hodiny. Celý 3 hodiny jsem musela trpět Josephovo pohled. Nechutnej pohled. Adel nechtěla svědčit a nutit jsme jí nemohli. Seděli jsme tam 3 hodiny a měli jenom 10 minutovou přestávku. A milý soudce nám oznámil že se případ odkládá na příště. Ne jako bylo to až směšný, všem bych rozkopala hlavy za posraný 3 hodiny pro nic.
Štvala mě ta atmosféra doma, všichni tři jsme se snažili dělat jako že se nic neděje. Snažila jsem se bít hodna, nechtěla jsem jim ještě víc kazit náladu. Večer jsme se osprchovali a šli s Arturem do postele. John už určitě věděl že spíme v jedný posteli.
,,Arture my to prohrajem nevyjde nám to, viděl jsi jeho právníky?''
,, Nesmíš strácet naději zlato, jo vypadá to beznadějne ale jenom na první pohled. My to zvládneme.''
,, Jo možná máš pravdu, děkuji. Dobrou lásko.'' I Arturovi to muselo znít nemožně, nevěřila jsem tomu ale možná že uvnitř jsem přece jenom tajně doufala.
Probudila mě chuť krve v puse. Zakašlala jsem na prostěradlo vystříkly kapky krve.
,, Arture ja..ja kašlu krev.''
,, Bože Johne!!'' Začala jsem skoro zvracet krev bylo to nepopsatelně nechutný. John zavolal sanitku, je to tu zase jsem si pomyslela zase me vezou sanitkou do te samé nemocnice. Vůbec jsem nechápala co se se mnou děje. Hned jak jsem přijela odtrhli mě od Artura a Johna a začali mi dělat vyšetření. Výsledky měli byt až brzo ráno ale v tomhle světe vsichni hrajou na peníze. John ani nemusel hodně platit a výsledky byli za 30 minut na stole hlavního lékaře. Byla jsem strašně unavená a vedle mě nebyl nikdo z blízkých. Najednou se do pokoje vrhlo 20 doktorů všichni mě oklopili.
,, Slečno musím vám oznámit že máte rakovinu plic v 3 stádiu.'' Jestli si to vsechno vezmu v klidu tak mi ten doktor právě oznámil že mám rakovinu podle výsledků který jeste k tomu nejsou 100 procentní.
,,Samozřejme to jeste nevíme na 100 procent ale výsledky se milý málo kdy, je nám lito.'' Doktor mi začal říkat milion odborných názvu kterým jsem totalne nerozuměla. Cítila jsem jak se mi shromažďují slzy.
,, Tak ja vas nechám o samotě. Zatim.'' Doktor odešel. Seděla jsem na židli skrcena a koukala přes okno. Pomalu mi po tváří tekly slzy.Vite nevim jak popsat to co jsem cítila, pocit bezmoci a strachu hodně slaby slova. Možna víte...možná že jsem necítila nic seděla jsem a koukala do blba v hlave jsem mela zmatek čemu se nemůžete divit.. Do pokoje vkročil John, Artur, babča a děda. Koukala jsem na ně a pak no a pak jenom pláč.
