Zase jsme jeli do nemocnice. Už jsem to moc nevnímala bolelo mě celé tělo, nevnímala jsem co se děje. Slyšela jsem hlasy ale nedokázala jsem je rozeznat. Usnula jsem, nevím jestli dobrovolně anebo mi něco píchli.
Probudila jsem se v posteli, myslím že ve stejné posteli jako vždy. Nemocnice pro mě byla něco jako druhej domov. Ze začátku jsem nic moc nechápala, ani jsem si nic nepamatovala. Postupně se mi začali vracet vzpomínky, začala jsem cítit bolest, silnou bolest břicha. Nikoho jsem nescháněla, probudila jsem se ale cítila jsem se strašně unaveně. Nevěděla jsem kolik je ani jaký je den a jestli je den nebo noc, ani jsem to vědět nechtěla. Do hodiny přišla sestřička a zavolala doktora.
,, Jak se cítíte?''
,, Jako by mě někdo pitval a nedopitval.'' Doktor se zasmál strašně vtipným hlasem. I když mě bolelo celé tělo byla jsem skoro donucena se zasmát.
,,Ano z části máte pravdu. Byla jste pod narkózou a museli jsme se vám kouknout do bříška.'' Zase se zasmál a dodal , musím se přiznat cítil jsem se jak doktor Haus'.
,, A co se stalo? Je něco s Viktorií a Tomem?''
,, Kdo je Viktorie a Tom?''
,, Ty dvě cukety v mém břiše, pane doktore.''
,, Juuu vy jste tak vtipna.'' Normalně kdybych se takhle nebála tak bych se smála jako blázen.
,, Mám pro vás skvělé zprávy, ty dvě cukety jsou uplně v pohodě, jsou zdraví a za chvilku to budou melouny jak blázen. A ta další skvěla zpráva je, že to co se nám zdálo nemožné se nepotvrdilo a rakovina ustupuje.''
Rakovin ustupuje? Co? Pořád jsem si to opakovala, jak je to možný?
,, Takže se vyléčim z rakoviny?''
,, Ano v podstatě jo, stačilo celou dobu jen věřit a vy jste to zvládla. Pro další informace vám sem pošlu hlavního doktora. Ten vám řekne víc.'' Doktor se usmál a odešel skoro jsem nestihla zavolat děkuji. Ležela jsem v posteli a ani se nehnula jenom jsem se smála jak idiot. Pohladila jsem břicho a nahlas jsem řekla stačilo jenom věřit. Za půl hodiny co jsem se smála, jsem se stoupla a šla na záchod. Měli jsme jeden na chodbě, takže jsem se musela učesat a oblíknout župan. Slyšela jsem jak za mnou někdo běží. Náhle mě někdo ze zádu obejmul.
,, Už ti to říkali?''
,, Jo Arture už to vím! '' Byla jsem tak šťastna.
Máma s Adel odpočívají v nebi.
Joseph s tátou dostali to co si zaslouží.
A ja? Ja si konečně žiju svůj sen.
Jenom jsme stáli u prostřed chodby a objímali se. Miluju jak voní, miluju jeho hlas, jeho vystouple žilky na rukách, jeho oči a vždy rozcuchane vlasy, miluju to co on na sobě nenávidí, vtipní je že i jeho ,mužskej' knírek mi přijde roztomilej.
,,Miluju tě Stef, miluju tě Viktorko, miluju tě Tome.''
,, My všichni milujeme tebe Arture.''
Nechtělo se mi překazit tak romantickej okamžik ale musela jsem mu říct že potřebuji na záchod.
Druhej den jsem mohla jed domů. John mě jako vždy rád viděl zdravou a živou. Začali jsme plánovat svatbu. Jenom přece do porodu nezbývalo hodně a ja jsem se nechtěla vdávat jak napuchlá žába. Začaly jsme hudbou a skončily u toho jaké budou kytky u vchodu.
A konečně po dvou měsících to bylo tady, velký den byl tady.
Hej, hej. Jak se máte? Jsem uplna krava slíbila jsem dil a nepřidala jsem ho sorry lidi ale je toho hodně a trochu to nezvládám. Dneska vecer napisu dalsi dil a nezlobte se. Miluju vas vsechny!
