Ahoj, jenom bych vás chtěla varovat. Jestli hledáte pohádku jak je svět krásnej jste tady špatně. Začínam :)
Ano je to těžký ale může být i hůř mi pořad opakovala mamka když ji táta mlátil. Vždy mě schovala do skříně a říkala ať nekřičím že vše bude v pořádku. Dobře si pamatuju její strach v očích když mi říkala ,,Stefani bude nám dobře''.
Bydleli jsme tehdy v malém 2 pokojovým bytečku, zdi byli tak tenke že jsem dokázala slyšet jak táta dýcha když mlátí mamku. Tehdy jsem nechápala proč to vlastně děla, víte ani teď to nechápu a to je mi 16. Můj život nikdy nebyl dokonalý, nikdy jsem nebyla jako ostatni. Slova kamarádi a důvěra mi nic neříkala, láska a štěstí také. Dobře jsem věděla co to znamena chudoba, strach o život a smutek. Do školy mi bylo zakázano chodit už ve 13. Musela jsem pomáhat mamce s mojí segrou a s domacnosti. Byla jsem nejstarší a asi taky proto jsem toho musela vytrpět nejvíc. Táta byl klavírista vidělával jenom on a uživil nás. Každý večer se domů vracel opilej, nutil nás mu hrát na klavír občas i celou noc dokuď neusnul. Matku mlátil za vše. Nejhorší okamžik přišel 7. dubna roku 2011. Přišli k nám tátovo kamarádi, museli jsme je obsluhovat. Mamka vařila bez přestávky, když jí táta pozval aby se pochlubil jakou má manželku jeho kamarád řekl ,,predevším krásnou.'' Viděla jsem mamku poprvé se usmát, byla tak krásna. Večer když jsme byli donuceni jít spát jsem se schovala v posteli a brečela stejně jako každý večer. Bylo slyšet jak mamka křičí, snažila jsem se uklidnit svojí sestričku, na jednou po pár minutách křik přestal bylo to neobvykle, táta mamku mlátil vždy více než hodinu a užíval si to, smál se a tehdy nic. Potom mi došlo že se muselo něco stát, když jsem vyběhla z pokoje přímo do koupelny bylo pozdě mamka byla pod vodou a táta se smál jenom tam seděl a smál se...
Doufám že se to bude aspon někomu líbit, sorry za chyby :D komentujte a říkejte mi svůj názor mám pokračovat?
................................................................................................................................
Jo děcák ten si dobře pamatuju. Pro někoho je to záchrana pro mě posrana díra. Všichni tu byli tak milý, mluvili se mnou a usmívali se prostě bylo nemožne jim z oblyčeje nevyčíst ,,ty chudinko viděla jsi svojí mámu umírat, jsi tak zranitelna a tak mala''. Asi právě to mě dovedlo k tomu abych se začala řezat.. Mojí ségru si vzali hned po dvou měsícich stráveních v dětsáku. Byla malá nevinná holčička s modrýma očima a blonďatými vlásky. Mě si nechtěli vzít Siu (mo vychovatelka) mi říkala že to není mojí vinnou. Samozdřejmně kecala kdo by chtěl puberťačku kterou policajti našli v okamžik když objímala tělo své studené matky. Zůstala jsem sama táta dostal do životý, ségra byla pryč. Opravdový život v děcaku není jako si predstavujete. Musíte se prát o jídlo, starat se o svoje věci (seberou vám je a už nikdy je neuvidíte), být opatrna v noci šance že vás někdo z ,,kamarádů'' zbije nebo zabije je stejná. Byla jsem v dětském domově pro děti od 10 do 18 let. Jelikož všichni chtěli děti z vedlejšího domova protože tam byla menší věkova kategorie, začalo nás tu přibývat čim dál tim víc. Život tady byl těžkej. Hodně kdo si tady píchal pervitin ale já jsem odolala. Jednoho dne se na mě usmálo štěsti jak říkala Siu..
