Nemuzu ja nemuzu, nezvladam to, porad a porad ta sama nocni mura. On dycha silneji a silneji a ja jenom jecim, boli to strasne to boli! Boze ja nemuzu nemuzu! Nezvladnu to ja jsem na dne, nepomuze mi nic. Boli to vic nez jsem si myslela ze to bude bolet. Zvladam to tezce anebo to nezvladam vubec, porad se mi hnusi moje vlastni telo, přala jsem si aby za mnou nikdo zatim nechodil. John rikal ze mi pomuze psicholog, jestli po pravde njakej clovek z doktoratem mi z hlave nevytluce vzpominky na to co jsem prozila. V noci jsem kricela mamky jmeno, pred spanim jsem se modlila k Bohu chci aby to prestalo prosim! Už jsem nemela sily k tomu abych brecela ne proste nemela jsem jak, boli to, strasne to boli. Doktori mi rekli ze po fyzicke strance jsem v poradku ale ze psichycky to budu muset zvladnou a bude to tezky, aspon byli uprimni. V sobotu me pustili ven, nevim proc ale mela jsem strach kdyz jsem opustila nemocnicu. Nikdy jsem nemyslela na to ze me muze napadnout nekdo jinej a nebo ten samej clovek. Kdyz jsme opustili nemocnici Arturovo ruku jsem nepustila, asi ho to po njaky chvilce zacalo bolet ale trpel, kdyz jsem uvidela bolestivej vyraz v jeho ocich pustila jsem ho. Ale on me zase vzal za ruku a poseptal ,,nikdy te nepustim'' John si vsimnul ze se s Arturem drzime za ruce asi ho napadlo ze to nedelame z pratelstvi ale z lasky, konecne vim co je to laska. Neuveritelnej pocit, kdyz muzete vzit milovanou osobu za ruku jste tak nepopsatelne stastni neuveritelnej pocit. Kdyz vam nekdo do ucha posepta nikdy te nepustim. Kdyz slysite jak bije jeho srdce kdyz vas objima. V tech chvikach jsem se snazila vypadat stastne a asi jsem i byla ale uvnitr ta bolest porad je. Kdyz jsme prijeli domu byla tam babicka i dedecek, zustali tam az do vecera. Snazila jsem se jist a usmivat se jsem v pohode jo jasne jsem. Pred spanim ke me prisel Artur chtel se mnou spat ale kdyz jsem mu hned neodpovedela jo jasne asi pochopil ze ted se mi tezce spi i osamote. Rozloucili jsme se, rozhodla jsem se ze mu dam pusu na tvar. Je tak roztomilej kdyz se cervena. Usnula jsem docela rychle.
,,Stef zlato no tak.'' Zase nocni mura kricela jsem na celej dum, probudila jsem se spocena a brecela jsem. Dychala jsem pomerne rychle a nemohla se uklidnit.
,,Arture je to konec, ja to nezvladnu nemuzu promin ja nemuzu, promin.'' Byla jsem ze vseho strasne unavena, vite je to nepopsatelni pocit.
,,Ne Stef to nerikej, neskonci to jsme tu pro tebe, tohle nerikej.'' Artur me opatrne polibil na celo, John prinesl sklenici vody.
,,Dekuju, dekuju za vsechno.''
