Pomalu jsem otevřela oči. Ohmatala jsem se okolo sebe jestli sedim pořad na lavičce. Přišlo mi divný že mi už není zima a že nesedim na lavičce. Prvni co me napadlo se pak taky naplnilo. Ležela jsem zase v nemocnici zase me zachranili. Byla jsem na sebe strašne nastvana. Zase jsem všechno posrala a zase me museli zachranit.
,,Stef jak ti je? Jsi v pohodě? Strašne jsme si o tebe bali.'' Ne bylo mi tak hrozne, nechci aby me zase zachraňovali. Asi jsem mu mela odpovědět.
,,Jo jsem v pohodě. Jen me strašne stve ze me zase musite zachranovat..Jsem kráva největší kráva na světe! !'' Určite na me Artur bude řvát že nejsen, ale.
,,Jo jsi kráva. Možná nejsi největší krava ale jsi kráva! Jak te mohlo napadnout odejit? Jak si to mohla udělat? Málem jsem zemřel strachy! Nechapu te, vis jak te miluju? Ne jenom ja všichni! Chapes už to nikdy neuděláš! Miluju te!
Byla jsem trochu v soku.
,, Promiň už to nikdy neudělam omlouvám se promiňte.'' Nic vic jsem říct nemohla.
,, Pojedem domu krasko.'' John přišel do pokoje vzal moji tašku.
,,Dekuju. Zas vam dekuju stve me to že...že vám pořád dekuju. A vy jste na me tak hodny. Dekuju.'' Styděla jsem se. Koukali na me a urcite mysleli ze jsem blba. Taky jsem se tak citila. Od začátku jsem nijak trochu tušila že me najdou. Ale byla jsem blba a stejne jsem se nevratila. Obcas se nenavidim za svoji hrdost a přesvědčivost že mám pravdu. Hned jak jsme nasedli do auta začal Johnuv proslov
,, Takze krasko jestli to ještě někdy uděláš nebo si budes nijak ublizovat slibuju ja přísahám že ti vlastno rucne dam na prdel! Nebudes na to ani myslet.Jsme tady Stef tvoje rodina jsme tady pro tebe a vzdy budem i kdyby se stalo co koliv! A uz nam nedekuj protoze to co delame je naší povinností! ,, John mluvil docela vazne. Nikdy jsem ho takhle mluvit neslyšela. Byl to docela prijemnej pocit když vis ze někomu na tobě záleží.
,,Dobře tati spravne jsi to řekl! Přes prdel dostaneš dva krat jestli to jeste někdy uděláš.''
Trochu jsen si zasmála. Artur jako vzdy vtipnej. Ne ja jsem vážně blba jak jsem si mohla myslet že mi to projde.
,,Dobře děkovat nebudu. Ale jste nejlepší prostě dokonalý!'' Chtěla jsem je obejmout a to jsem taky udělala když jsme přijeli. Obejmula jsem Johna, pak jsem přišla k Arturovi polibila jsem ho na pusu. Obejmula vzala za ruku a šli jsme domu. Vypadala jsem šťastně, uvnitř me to co se stalo ale žralo. Večer jsem si lehla do postele. Měla jsem strašnej hlad tak jsem se docela hodně prejedla. Přišel Artur, prevlikla jsem se do pyžama. Artur si už lehnul. Bud John nevěděl že spime v jedny posteli anebo mu to nevadilo. Ta druha varjanta byla lepší.
,,Tak co jak se cítíš?''
,, Jo docela dobře. ''
,, Stef vis jak jsme si řekli že si budeme říkat vše. Tak zlato proc...proc jsi to udělala?'' Nevěděla jsem jestli mu to mám říct...co by se změnilo? Ale lhat Arturovi ne jemu jsem lhat nemohla..
,, No nevím jestli ti to mám říct...ale jak říkáš věřim ti takže... Vis no vlastne...huf je těžký to říct no prostě...prostě udělal to naš matikar..'' Artur na me jen koukal mlčel a koukal..
