Měla jsem na sobě dlouhé bílé šaty. Stála jsem před zrcadlem, poprosila jsem aby všichni odešly. Takže se babča, pár sestřenic a jeden teplej bratranec sebraly a odešly. Kdyby mě teď viděla mamka, byla by naštvana nebo šťastna? V každém případě vím že by byla hrda. Bylo mi strašně líto že vedle mě není mamka nebo Adel, ale pořád jsem si říkala nebreč holka řasenka je dráha. V rámci možností jsem byla už uplně zdravá. Zní to neuvěřitelně nebo až vtipně, na začátku jsem měla smrtelnou rakovinu a teď jsem zdravá. Nevím jestli mi to někdo uvěří. Viktorie a Tom už jsou jak dva melouny.
Stála jsem před zrcadlem a věděla že otvírám uplně novou kapitolu svého života. Nevěděla jsem jestli mám zapomenout na to co se stalo. Vzpomínky se pomalinku rozplynou ale ten pocit, ta chuť bolesti mi pořád zůstane. Nikdy se nezbavím toho co se stalo, stejně si mužů říct nebudu na to myslet. Ale když půjdu sama v noci po ulici tak se budu ohližet okolo sebe. Budu se bát pouštět svoje děti samotný ven. Vím že když mi bude 60 budu sedět v křesle a vzpomínat na to co jsem zvládla a co jsem mohla zvládnout líp. Nevím jestli se tomu mám bránit, vzpomínky mě stejně doženou.
,, Stef je čas.'' Otočila jsem se ve dveřích stal John.
,,Jo můžeme jít, sekne ti to dědečku.'',, Ještě jednou ki řekni dědečku a bude zlé maminko. Vypadáš překrásně.'' John přišel trochu blíž a vzal mě za ruku.
,,Jednou mě tvoje maminka držela za ruce a předala mi tenhle dopis se slovami: oba víme že tady už dlouho nebudu, myslím že čim dřív si to přiznáme tím líp to zvládneme pak. Johne postarej se o mojí holčičku. Má toho za sebou hodně a ještě víc věcí ji čeká. Jendou až na sobě bude mít krásné bílé šaty ji předej tenhle dopis.
Tvoje maminka měla pravdu, zvládla si všechno co ti život přichystal a ja vím že to budeš stejně dobře zvládat i dál, miluji tě jako dceru.
,,Neumím vyjádřit to jak hodně si toho vážím. Děkuji ti.'' Silně jsem ho obejmula.
,, Johne myslíš že ještě chvilku mužou počkat? ''
,, Myslím že je 10 minut nezabije, přijdu za 10 minut.''
,, Děkuji. ''
Nechtěla jsem si sedat abych neměla zničení šaty. Pomalu jsem otevřela růžovou obálku a opatrně vyndala dopis.
Ahoj Stef, vypadáš překrásně! I když si myslíš že to nemůžu vědět, věř mi jsem blíž než si myslíš. Stef víš co je největší chyba lidi? To že celej život hledají štěstí a neuvědomují si že to největší štěstí mají okolo sebe.Mužes mít peníze, hezkou postavu, obličej anebo vlasy ale když máš hodný srdce nepotřebuješ nic víc. Pamatuj si to. Jsi silná a já doufám že to víš. Neboj ja se mám skvěle určitě jo. A na vždy budu s tebou, ve tvém srdičku Stef. Miluju tě nikdy, nikdy! Na to nezapomeň.
S láskou máma.
Utřela jsem si slzy, nahlas jsem řekla miluju tě mami. Ja věřim že mě slyší.
,, Teď by jsme už vážně měli jít.''
,, Jo už jdu.''
,, Jsi v pohodě?''
,,Jo jasně, je mi skvěle.'' Usmála jsem se na Johna dala mu pusu na tvář a šli jsme. Pevně jsem se ho držela za ruku, z části taky kvůli tomu že jsem měla obři podpatky. Otevřeli se dveře, všichni se otočili na nás, tam někde daleko ve předu stal Artur. Koukala jsem na ty lidi, některý jsem ani neznala. Z davu mi začal mávat Andru a njaka krásná divka mu dala pohlavek. Před očima mi proběhl celej můj život, všechny pády. Začaly me svědět rány na rukách které byli zamaskované makeupem. Šli jsme docela pomalu, dokuď nám njaká paní z davu neukázala že se máme pospíšit. Přišla jsem k Arturovi, otočila jsem se na Johna polibila ho na tvář a vyslovila děkuji. Artur me vzal za ruku a pomohl mi nahoru k oltáři.
A najednou všechno začalo.
Tak lásky další díl bude poslední, máte na co se těšit. Rozhodla jsem se to ukončit předčasně, kvůli tomu že nic nestíhám a mám docela problémy v rodině. Ale nemusíte být smutný, rozhodla jsem se že začnu psát ještě jednu knížku. Bude možná i lepši protože už budu mít víc zkušenosti.
Takže poslední díl už za chvilku. Miluji vás! ♥ ♡ ♥ ♡
