Jo.. Nespočet mnoho krát jsem byla na konci cesty a vždy jsem to přežila. Nespočet mnoho krát jsem si říkala já to ukončím. Nikdy jsem to neukončila, jenom přece mě vždy něco vedlo do předu, jenom přece tam byla naděje. Osobně si myslím že lidi by se nikdy neměli vzdát bez boje, možná když už ne kvůli ostatním tak kvůli sobě. To zklamání, ten pocit vědět že jsme to mohly zvládnout ale nezvládli je zdrcující. Myslím že život by nebyl zajímavý kdyby jsme jedním tlačítkem mohli otočit čas zpátky. Jenom přece bez smutku nikdy nepoznáme radost a bez slz nikdy nepoznáme smích. Víte kdybych to tehdy vzdala tak bych tady neseděla a nepomáhala bych lidem pochopit smysl života. Život není na hovno. Možná že se vám to zdá zrovna teď ale zítra to bude jinak. Nikdy nevíte co se stane. Nikdy bych neviděla svoje děti, jen kvůli tomu že jsem to tehdy vzdala. Nikdy bych neřekla ,Ano' u oltáře. Myslím že nejdůležitější je v životě bojovat, proto co chci a co nechci. Uvědomit si že žijem jen jednou tlačítko replay není. Jednou Pán Hemingway řekl: každý opravdový příběh končí smrti. Když si nad tim zamyslíte a smíříte že žijeme jenom jednou, tak život každého z nás je příběh který za něco stojí.
,, Jste úžasna.''
,, Ne to bych neřekla, jen, jen jsem jako každý hledala smysl svýho života a myslím že všichni to máme stejný. Můžeme mít bohatství, slávu. A ano koupíme si za to levnou kurvu, ale lásku, lásku nikdy. Myslím že proto by měl člověk žít. Možná je dnešek těžký, možná bude i zítřek ale jednou, jednou přijde den kdy si řekneme díky Bože za možnost milovat a být milován. Zní to vtipně, je to ale pravda.''
Spisovatelka položila svoje hranaté brýle na stůl.
,, Od kuď berete tolik inspirace? ''
,, Zkušenosti. Myslím že je škola k ničemu, nenaučí vás tam jak žít či přežít.''
,, Jaký je váš názor na lidi s postižením? Myslíte že jsou něčem jiný?''
,, Myslím že jsou to ti nejsilnější lidé. Lidi kteří jsou slepý, nemyslím že mají nevýhody, naopak si myslím že mají plusy. Člověka nepoznají podle toho jak vypadá ale podle toho co je. Oni člověka nemůžou odsoudit za to že je moc hubenej, nebo moc tlustej. Oni můžou poznat jenom vnitřek. To je právě to úžasné, myslím že kdyby lidi nekoukali na vzhled svět by byl jinej, kdyby nekoukali na to jak kdo vypadá či co má. Kdyby začali vnímat to co má v srdci.'' Vzala jsem si skleničku ze stolu, trochu se mi klepaly ruce. Pomalu jsem smočila svoje rty studenou vodou. Z toho povídání mi vyschlo v puse.
,, Odpustila jste někdy tátovi to co udělal?''
,, Ne. Hodně krát jsem se snažila, ale jenom přece to co udělal není lidské. Vím říka se trestat je lidské, odpouštět je božské. Ale ja, ja to nedokážu. Ať odpočívá jeho duše v pokoji.'' Nahodila jsem ten falešnej úsměv a snažila jsem se nerozklepat.
,, Stalo se to jenom přece ne tak dávno a vy celou tu dobu mluvíte klidným hlasem. Je to pro vás těžké?''
,, Samozřejme že je. Ale jak jsem už jednou řekla vzpomínkam neuteču. Možná že jsem klidná, ale popravdě to ve mě ještě pořád trochu bublá.''
,,Co Joseph?''
,, Cha a co s nim? Popsala jsem vám do detailů příběh s nim a věřte mi nebylo to lehké, doufam že můj příběh byl inspirací aspoň pro jednoho když ne pro tisíce lidí.''
,, Doktoři vám slibovali úplné vyléčení ale jste na vozíku. Obviňujete z toho doktory?''
,, Kdyby mi nepomohli, Bůh ví jestli by si teď Viktorie hrála s Tomem na pískovišti. Jsem na vozíku, nemyslím si že jsem něco min či víc. Mám dvě děti, manžela a rodinu. Nejčastější chybou člověka je to že nedokážau pochopit že v jeho životě nic nechybí. Myslím že čim dřív pochopíme že rodina, přátelství, láska je to nejdůležitější, tim líp se nám bude žít.''
,, Je život na vozíku obtížnej?''
,, Není to zas tak hrozné, je to těžší ale když víte že máte kdo vám pomůže je to dobré.''
,,Litujete něčeho?''
,, Snad jen toho že bez uvažování jsem zvolila nejhorší trest. Jizvy nezmizely a když ve 28 máte jizvy není to uplně skvělé.''
,, Co by jste chtěla říct lidem kteří bojujou s problémama?''
,, Problémy který vám dnes připadají těžké, vám za rok budou případat jsko nic. Nikdy se nesmíte vzdát, nikdy! To co se vám nepovede dneska se vám stejně povede, stačí chtít. Musíte si vzpomenout že hodně lidí na tom může být i hůř. Vždy musíme věřit, vždy a napořád!'' Usmála jsem se na spisovatelku a zase jsem se napila.
,,Bude to určitě skvěla knížka, která bude isnpirovat hodně lidí.''
,, Rada jsem pomohla.''
,, Děkuji vám!'' Za pár minut přišel Artur a odvezl mě. Rozloučila jsem se, se spisovatelkou jsem strávila každý den půl roku, i když jsem ji řekla celej svůj život. Žádný vztah jsem si k ní ale nevypěstovala.
Za rok byla vydána knížka. Byla úspěšná, lidem se líbila upřímnost. Spisovatelka mi nabízela půl podílu. Nic jsem nechtěla, občas stačí jen dobrej pocit uvnitř.
Jak to dopadlo se Stefani nikdo neví, možná ještě žije možná ne. Víme jen to že se nikdy nevzdala.
A je tu konec. :) Přesně jak píšu, doufám že můj příběh inspiroval aspoň jednoho člověka když ne tisíce:). Strašně vám děkuji! Za to že jste četli můj příběh, za to že jste strávili pár minut nad tim. Znamená to pro mě strašně hodně!
Doufám že další příběh se vám bude líbit ♥ ♥ ♥ ^-^
big, big hug!
