Artur se hodně nadechl, stiskl moji ruku a velmi neodvážně řekl.
,,Tvůj táta.''
,, Můj táta, čekej co? Vždyť byl ve vězení měl tam byt až do životi.''
,,Ano měl ale poslední půlrok ho pustili jelikož onemocněl a nezbývalo mu víc než rok. Pustili ho a kdyby něco udělal vrátil by se podle všeho do elektrického křesla a on jak slyšíš něco udělal.''
,, Arture nedává to smysl, vždyť jak? To není možný. Potřebuju s nim mluvit.''
,,Pustí tě na týden domů už jsme si dohodli s doktorama, rozsudek smrti ho čeká až v pondělí můžeme za nim zajít.''
,, Dobře jo jasně zajdeme, kdy mě pustí?''
,, Zítra brzo ráno si pro tebe přijedeme.''
,, Jo dobře, jasně jo ahoj Arture, miluju tě.''
,, Taky, pa.''
Políbil mě na čelo a odešel. Měla jsem v hlavě trochu zmatek jak to že se tohle stalo? Pokládála jsem si ještě dalších mililon otázek, na které jsem nemohla najít jasnou odpověď. Svýho tatu jsem nenáviděla, říkat mu táta mi příšlo těžký. Ale teď nevím, teď jsem mu chtěla poděkovat. Nebo nevím, chtěla jsem aby Joseph trpěl aby šel do vězení jelikož myslím že někdo jako on si nezaslouží jen tak umřít. Ale kdyby Joseph neumřel, možná že by ještě teď chodil po městě. Za prví jsem nechápala proč nám někdo neoznámila že je Joseph ve městě. Jak to táta zjistil. Nevím jestli mám tátovi děkovat nebo ho nenávidět ještě víc. Nikdy mi nepomáhál řešit problémy a teď na jednou ho vyřešil uplně sám. Chtěla jsem ho co nejdřív vidět, položit mu tolik otázek. Nemohla jsem spát. Vole..tohle ani není možný, proč se to děje mě? Zrovna mě..nejsem svata ne nejsem ale znam spoustu dalsich lidi kteří jso horší než ja a žijou si skvěle.
Je to až nemožný, spoustu dívek někdo znásilní, spoustu lidi přijdou o mamku, spoustu z nich nemá teoreticky ani tátu, spoustu neplnoletich holek čeká dítě nebo dovjčata. Ale ne do prdele, nemohla se mi přihodit jedna věc musí jich být na jednou tolik.
Nevím jestli jsem chtěla za tátou. Jo z velké části jo ale nedá se to popsat, ten pocit nenávisti a lásky. Ne vlastně ne láska tam nikdy nebyla, bylo tam něco, něco ale ne láska. Něco jiného. Citila jsem se jak na horský dráze. Jednou nahoře po druhý dole. A tak pořád dokola.
Druhý den jsem ze probudila brzo. Mno probudila spíš jsem nespala. John s Arturem přijeli hodně brzo. Johna jsem obejmula s velkou láskou, dlouho jsem ho neviděla.
,,Rovnou do vězení? ''
,, Jo myslím že jo Johne nemám na co čekat. ''
,, Víš to určitě? Stef neriskuj.''
,, Jo Arture neboj. Johne a mohla bych tam jít sama prosím. Nevadi to?''
,, Samozřejme, budeme na tebe čekat.''
,, Děkuji.''
V Arturovo náruči mi bylo neskutecne horko, ale ten pocit za to stal. Ten pocit byt v náruči člověka, člověka kterej je ti nejvíc u srdce.
,, Už kopou?''
,, Ne Arture ještě ne, a nemluv v množném čísle před tátou. Ještě to neví.''
Tak byli jsme tu. Když jsem vystoupila z auta přepadla mě neskutečna zima. Divnej pocit jsem měla.
Prišla jsem do uvítací místnosti. Strážce zakřičel Karlos Rotberk. Otevřeli se mříže a přišel otec. Seslablý, bledý v oblečení od krve. Orostlej a neupravenej.
Otec..člověk kterého spousta lidí vidí jako svůj velký vzor. Stal přede mnou. A vypadal takhle. Bylo to zklamání. Ne kvůli tomu jak vypadá, kvůli tomu že jsem uviděla člověka kterej je dvojnásobným vrahem. Jo chápu Joseph si to zasloužil ale to nemění situaci. To ho nezbavuje viny. I kdyby člověk provedl cokoliv, nejsme zvířata zabíjet není běžné ani normální. Ten nejlehčí trest kterej může člověk dostat je smrt.
,, Ahoj Stef.''
Neodpověděla jsem mu jen jsem se na něho koukla.
,, Před tim než něco řekneš vyslechni mě. Nebudu tady tvrdit že jsen to udělal protože tě miluju, to mě viny nezbaví a koho by zajímalo proč. Zjistil jsem si to od známých tady z vězení. Řekli mi že holka co má stejný příjmení jako ja byla znásilněna. Nedokážu si představit jak ti je, nedokážu to pochopit. Víš za tu dobu co jsem byl tady jsem si uvědomil kdo jsem. Co jsem vlastně zač. Chceš pravdu? Jsem krutý bezcitni zvíře. Stef říkám ti to a vidim jak se ti množí slzy v očích ale prosím nebreč. Říkám ti to protože chci ja chci tě naučit jednu věc, jednu jedinou věc kterou tě před smrti mužů naučit:nebuď jako otec.
Asi se to poslouchá těžko. Je to těžký. Nechci mluvit o tvý mamce, stačí mi její oči. Její krásné oči které vidim před tim než usínám.''
,, Přestaň tati přestaň.''
Utřela jsem slzy nadechla a začala vylejvat své srdce.
,, Teď, teď ti řeknu vše protože chci aby jsi před smrti pochopil co jsi udělal. Víš to že jsi zabil Josepha, ja nevím co sis myslel kdy si to dělal ale mojí lásku jsi nezískal. Jen jsi mi dal zase najevo jak jsi bezcitni. Teď neberu to co mi udělal, mě a nakonec dalším divkam. Zabil jsi člověka. Nevím jestli si to uvědomuješ.
Víš mezi tim co jsi chlastal a užival si s tima děvkama mě mamka učila. Učila mě o životě, jelikož jsme všichni věděli že s tebou nepřežije. Ty nejsi Bůh. Ty jsi život nikomu nedal tak nemáš ani právo někomu ho sebrat. Teď to nemyslím tak že si můj táta.
Jestli upřímně hnusí se mi ti říkat táta. Táta se říka člověku kterej se stara o svoje dítě, kterej mu pomáhá dělat úkoly, učí ho zavazovat si tkaničky, počítat matiku, pofouká mu ránu, vždy stojí při tobě. Dáva ti rady o holkách anebo jsi pro něho mala princezna která navěky zůstane tou malou princeznou který když někdo ublíží dopadne špatně. A i přesto si myslim že kdyby znásilnil dceru někoho jinyho on by ho nezabil. Jen kvůli tomu že je to krutý a bezcitni ale udělal by vše proto aby princezna na to zapomněla a ten co ji to udělal šel do vězení.
Víš řeknu ti to takhle. Mojí lásku jsi nikdy neměl a nikdy mít nebudeš. Protože mě maminka naučila co je láska, věř mi to co cítím k tobě není láska. Budu si za tebe modlit otče, odpočívej v pokoji.''
