Nebe v Pekle (FF Harry Potter) POZASTAVENO

Část sedmnáctá - Lucius je nemehlo

Dny plynuly a Sirius se pořád neprobíral. Skončil první týden v novém školním roce. Poberti i Viki s kamarádkami měli neustále pochmurnou náladu, která ne a ne odejít. Jindy věčně smějící se James teď vypadal, jako jiný člověk. Z Pobertů to byl právě on, kdo to snášel nejhůř. Přeci jen, on byl Siriusův nejlepší přítel. I Viki už přestala na ošetřovně trávit veškerý čas. Začala chodit na hodiny, ale stejně zbytečně. Nedávala pozor,  nezapisovala si. Jen hleděla do blba a byla myšlenkami jinde. To že je Sirius na ošetřovně se rozneslo rychle. Všem jeho obdivovatelkám spadl také úsměv z tváře. Tohoto chlapce měli rádi všichni, kromě Zmijozelu.

Bylo úterní ráno, den, kdy se měl konat konkurs na famfrpál. Kapitán byl nově James. Nechtěl vybírat hráče bez Siriuse, on do týmu patřil a stále patří. A taky věděl, že ve stavu v jakém je nejlepší střelkyně, nedostala by se do týmu. Jenže hřiště už bylo vyhrazeno a nebelvírský tým musel trénovat. První zápas se má konat už za měsíc a bohužel se Zmijozelem.

Plavovlasá bruneta, rusovláska, černovlasá dívka a blondýna šli na snídani spolu s Jamesem, Remusem a Peterem. Usadili se ke stolu, nabrali si jídlo a začali jíst. Tedy, skoro všichni. James si vzal o dost menší porci než normálně. A Viktorie si nevzala skoro nic. Jako vždy jen usrkla dýňového džusu. Lily si toho všimla a podívala se po brunetě pohledem alá jestli něco nesníš dobrovolně, přinutím tě. Viki jí tvrdý pohled oplácela a nehodlala udělat to, co po ní její nejlepší kamarádka chtěla. Lily drcla rukou do blondýny sedící vedle ní. Ta okamžitě pochopila.

"Vik, musíš něco sníst," promlouvala jí do duše blondýna. "Jídlo je důležité".  Plavovláska si jen povzdechla a s velkou nechutí si na talíř položila housku. Podívala se ztrápeně na dívky před ní a ukousla si ze suché housky. Ty se malinko pousmály a dál se věnovaly jejich snídani. Bylo u nich neobvyklé ticho. I Poberti mlčeli, což se nestávalo často. Siriusův stav na ně dopadal mnohem víc, než by měl. 

Plavovláska cítila, že se na ni někdo dívá. A měla pravdu. Otočila se a viděla chladné modro šedé oči, jak na ni upírají jejich zrak. Když jejich majitel poznal, že si ho dívka všimla, usmál se na ni. Nebyl to žádný veselý úsměv, jakým se usmívala dívčina blonďatá kamarádka ani milý, přívětivý úsměv, který patřil Lily ani uličnický jaký měl Sirius. Byl to podpůrný úsměv. Dívka v chlapci, kterému úsměv patřil, nedovedla dobře číst, ale poznala, že chce, aby se cítila líp. Blonďák kývl hlavou směrem ke dveřím velké Síně a na prstech naznačil dva. Dívka pochopila a přikývla.  Naposledy se zakousla do housky a napila se dýňové šťávy. 

"Já už půjdu. Zapomněla jsem si něco na pokoji," řekla a vstala od stolu.

"Mám jít s tebou?" Dělala si o ni starosti Lily.

"V pohodě, Lily. To snad zvládnu sama," zvedla koutky nahoru a odešla. U stolu se ještě několik minut probíral, dívčin úsměv. Mysleli si, že se z toho pomalu, ale jistě dostává.

Dívka stála v postranní uličce, z níž měla výhled na vstup do Síně. Po asi minutě vyšel Lucius Malfoy s bratry Lestrangeri. Něco jim řekl a odpojil se od nich. Ti dva šli pryč od Velké Síně, zato mladý Malfoy do chodby, ve které stála bruneta, jež na něj čekala.

"Jsi v pořádku?" Řekl místo pozdravu.

"Vypadám tak?" Odpověděla otázkou. Slzy se jí nahromadily do očí, ale ona chtěla být silná. Nesměla brečet. Ne před ním. Ale zmijozelský student si jich stejně všiml. 

"Pojď sem," přitáhl si ji blíž k sobě a už ji v obětí hladil po zádech. Viktorii to překvapilo. Lucius cítil, jak je celá napjatá, ale po chvíli se uvolnila. A s tím i slzy. Spustily se dolů, jako vodopády. Padaly Luciusovi na rameno, ale tomu to nejspíš nevadilo. Po chvíli ji od něj odtáhl a rukou jí setřel slzy. Z kapsy vytáhl kapesník a podal ho dívce. Ta se vysmrkala a smutně se na něj dívala.

"Děkuju," malinko pozvedla koutky úst. "A promiň, za tu košili." Mladý Malfoy, jakoby si až teď uvědomil, že má košili celou od slz.

"To nevadí," kouzlem ji vysušil. "V jedenáct na severní věži?" Dívka přikývla. 

"Měli bychom jít," poznamenala na skutečnost, že za dvě minuty začíná hodina lektvarů, kterou měli společně. Tak se vedle sebe vydali do sklepení. Přišli minutu po začátku. Zastavili se před dveřmi a vydýchávali se. Museli běžet, aby to stihli a i tak přišli pozdě.

"Nebude dobré, když přijdeme spolu," poznamenala skutečnost, o níž oba dva přemýšleli. 

"Tak běž první, já půjdu půl minuty po tobě, jo?" 

"Jo. Na věži," řekla a vešla do třídy.

"Omlouvám se, pane profesore. Já jsem si zapomněla učebnici, tak jsem si pro ni ještě šla," omluvila se. Řekla tuto lež kvůli přátelům, kterým ji řekla taky.

"To nevadí, slečno. Posaďte se ... vedle pana Pottera." Dívka tedy zamířila k Jamesovi. Na  většině hodin sedí vedle Lily, ale ta v lektvarech sedí už od prvního ročníku se Snapem. V tomto předmětu sedí vedle Marlen, která se che stát lékouzelnicí. Vedle ní, ale bylo tu hodinu plno. Seděl tam Avery. Bruneta si myslela, že s Rabastanem Lestrangerem vyrušoval a tak ho přesadil. Její další nejlepší kamarádka Kate, na lektvary nechodila. Za prvé v nich byla přímo mizerná, což ostatně Mar taky a navíc je nepotřebovala. Chtěla pracovat na Ministerstvu kouzel v Londýně. Naopak Viktorie byla v lektarech docela dobrá. Nebyla sice tak skvělá jako Lil a Snape, ale měla z nich samé vynikající a nad očekávání. 

"Co děláme?" Zeptala se Jamese, ke kterému si na učitelův příkaz přisedla. Ten obvykle sedával se Siriusem. Když se Jamie nadechoval k odpovědi, dovnitř vrazil Lucius. Vykoktal ze sebe nějakou omluvu a zamířil na své místo. Když míjel Lily se Snapem, podíval se na plavovlasou brunetu a něco zaartikuloval. Dívka mu nerozuměla a pohledem po něm chtěla, aby to zopakoval. On jen zavrtěl hlavou a otočil se. Chtěl pokračovat v cestě, když se omylem otřel o Severusův lektvar, který byl zatím na začátku procesu. Tím pohybem ho shodil. Lektvar se rozprskl po podlaze a začaly z něj stoupat obláčky dýmu. Ty pomalu zaplňovaly celou místnost.

"Všichni ven! Je to nebezpečné!" Křičel Křiklan. Všichni se okamžitě nahrnuli ke dveřím. Přitom chaosu shodili několik dalších kotlíků s lektvary. Ty se také rozprskly po zemi.

Křiklan za posledním studentem zabouchl dveře a vedl studenty co nejdál. On ani nikdo další si nevšimli, že několik studentů chybí. 

Ahoj, doufám, že se Vám kapitola líbila. Schválně můžete zkusit hádat, jací studenti v té třídě zůstali. Třeba mě i inspirujete, protože to zatím rozmyšlené nemám. Ostatně, jako skoro všechno :D   Můžete i napsat, co si myslíte, že se Lucius snažil Viki říct. Taky to ještě nevím ani já, ale bude to něco důležitého. Otázkou zůstává, co. Pokud máte nějaké připomínky, určitě napište a jakýkoliv nápad taky ocením. Můžete poděkovat val-tea , díky které je kapitola už dnes. Mějte se hezky pa pa.