Minula chrliče, který bránil vstupu nepovolané osoby do kabinetu ředitele, minula nespočet uliček, chodeb, dveří i obrazů, než se konečně dostala na místo, kam směřovala celou tu dobu. Věž. Byla naprosto zmatená a ponořena do myšlenek, které ji do hlavy zasadil Brumbál, že ani nevěděla, jak se jmenuje věž, na kterou přišla. Možná východní, západní, nevzpomínala si. Pořád nemohla uvěřit. Už zítra se s ní měla setkat. Bylo těsně před večerkou, večeři dávno zameškala, ale stejně ji zpívání jejího bříška opravdu nezajímalo. Byla nervózní a čím víc přemýšlela, tím se to pro ni stávalo horším. Chvílemi ani nevěděla, na co vlastně myslí. Myšlenky se střídaly jedna za druhou, občas se nějaká zdržela déle. Ale ne na dobu, aby si ji mohla zapamatovat. Až na jednu. Nápad, vzít s sebou Siriuse. To jeho nápad byl, aby našla matku. Nepřišlo jí správné, aby ho z toho vynechala, avšak zároveň nechtěla, aby tam byl někdo další. Rozhodla se, že mu to alespoň oznámí.
Prošla kolem několika výklenků bez povšmnutí, když v tom si všimla, že se v posledním něco pohnulo. Udělala tedy pár kroků zpět. Nemusela, našla v něm jen líbající se pár. Chtěla zase jít, když vtom si uvědomila, koho vlastně viděla. Zvedl se jí žaludek, ale s jídlem to nemělo nic společného. Udělalo se jí špatně z něj. Myslela, že s tím skončil. Ale cassanovou už člověk nejspíš zůstává. Tak tam Siriuse Blacka nechala s nějakou hloupou husou samotné.
Měla na něj vztek. Bloudila uličkami jinými než těmi, které vedly k nebelvírské koleji. Předtím byla jen rozhozená, ale teď už i naštvaná. Vlastně ani nevěděla proč. Sirius ji nemusel zajímat a ona neměla jakýkoliv důvod k tomu, aby na něj naštvaná byla. Jeho chování se některým lidem hnusilo, ale to bylo vše. Nechápala naivitu dívky, která s ním byla. Nebylo jí ji líto, jen kroutila hlavou nad lidskou hloupostí.
Ztratila ponětí o čase, netušila, kde se nachází. Ale to zjistila, až když se nějakou náhodou nachomítla u učebny lektvarů, která byla několik pater pod místem, kde být chtěla. Ještě k tomu tam přišla z druhé strany. Od zmijozelské společenské místnosti. Kde se místnost nachází, věděla od Reguluse.
Otočila se kolem vlastní osy a šla zpět cestou, kterou přišla. V jednu chvíli ze stěny vedle uslyšela nějaký hluk. Uvědomila si, že vychází ze společenské místnosti, jelikož pár kroků zpět se nachází vstup. Chtěla jít dál, jenže zaslechla něco, co ji donutilo zastavit.
"Já se k němu přidám a budu jeho nejvěrnějším stoupencem," vyšlo ze zdi. Osoba se zasmála a díky tomu Viktorie poznala, kdo pronesl tuhle větu. Tak charaktetistický smích totiž patřil jen Bellatrix Blackové. Dívce samozřejmě ihned došlo, o kom Bella mluvila. Bylo jen otázkou času, kdy se to stane. To věděli všichni. Dívka nepochybovala, že Bellatrix docílí toho, aby byla nejlepším smrtijedem.
"A co ty, Cisso?" Zeptala se Bella mladší sestry. Zeď nepropouštěla žádný zvuk, takže Viki usoudila, že další Blackovic dcera přemýšlí.
"No...já nevím," odpověděla tak tiše, že dívka, jež odposlouchala jejich rozhovor, se musela úplně natisknout na zeď. Nejmladší sestra Andromedy Blackové nepůsobila tak sebejistě, jako její starší sestry, ačkoli každá byla silná v něčem úplně jiném. Andromeda tím, že se postavila vlastní rodině tím, že si vzala mudlu a Bellatrix chladnokrevností, nebojácností a dalšími vlastnostmi, které by měl mít dokonalý zabiják.
"A co ty, Snape?" Zasmála se Bella. V místnosti se rozhostilo úplné ticho. Nebylo zvykem, aby Bella mluvila na někoho, kdo by měl jen jednoho z rodičů kouzelníka, ale hlavně byl Severus Snape podivín. Ačkoli byli často v přítomnosti toho druhého, Bella k Severusovi neskrývala odpor.
"Já se k Pánovi také přidám," odpověděl tázaný po chvíli. Viktorie sebou škubla tak, že div neskončila na zemi. Myslela si toho o něm opravdu hodně, ale ne to, že by byl takový, jako ostatní ze Zmijozelu. Už to nezvládla poslouchat a rozutíkala se pryč. Kdyby tam chvíli zůstala, dozvěděla by se ovšem další jména, která by ji možná zaujaly.
* * * * *
Dívka bez hnutí ležela v posteli s nebesy. Přikryta zeleno stříbrnou přikrývkou. Byla opravdu krásná. Světlé vlasy měla rozprostřené na polštáři, půvabně modré oči zavřené a její držení těla bylo dokonalé i v posteli. Jediná věc, která její krásu kazila, byl smutek v pevně zavřených očí.
Nemohla usnout. Všechny její spolubydlící dávno spaly. Ani jedna z nich nevydávala žádné, pro téměř dospělou dívku, nevhodné zvuky. Všechny byly čistokrevné a někdo tak významný, všestranně skvělý, prostě nevydává nedůstojné zvuky ze spaní ani nic podobného. Dívku myšlenky nenechaly v poklidu spát. Nemohla se zbavit pocitu, že neřekla to, co měla. Nebyla odvážná téměř v ničem. Bála se vyčnívat z davu. Proto řekla "Nevím". Nejlepší odpovědí bylo samozřejmě "ano". Jenomže kdyby souhlasila, byla by nucena její slova dodržet. A kdyby řekla "Ne", mohla by zapomenout na rodinu, přátele, na celou kolej. Nejspíš by se stala krvezrádcem. Ale hlavně by mohla zapomenout na člověka, ke kterému planula obrovskou láskou.
Ahoj, stále žiju!
Snad máte radost :-)
Asi není špatný nápad vydávat častěji, ale ne vždy, když mám čas, mám i chuť psát.
Doufám, že se Vám část líbila. V příští kapitole se poprvé setkáme s Viktoriinou matkou, tak se těšte. Mohla by být i dřív, tak snad to vyjde.
Pokud máte nějaké připomínky, pište je do komentářů.
Budu ráda za votes i koment.
Přečtení rostou opravdu rychle, už máme víc než 1330. Tak snad to bude stoupat dál.
Mějte se hezky, pa pa.
ČTEŠ
Nebe v Pekle (FF Harry Potter) POZASTAVENO
Fanfiction"Podvedl jsi mě! A já husa si myslela, že mě miluješ!" "Ne, tak to není!" "Chceš mi říct, že nemám pravdu?" Ne, to ne. Ale..." nedokončil. "Tak vidíš," otočila se a pomalu odcházela. "Počkej!" --- Život kouzelnice není lehký. A mnohem těžší je, když...
