Nebe v Pekle (FF Harry Potter) POZASTAVENO

Část třicátá pátá - hlavně ty sprosté

Dívka ležela v její posteli a čekala, až se její kamarádky vrátí. Celé odpoledne byla pryč, takže netušila, co se vlastně děje. Mohly být na večeři, kam Viktorie mohla také - ale nechtěla. Neměla chuť kamkoli jít ani cokoli dělat. Mohlo za to setkání s její matkou. A informace, které se dozvěděla.

"Ještě musím napsat esej do...vlastně ani nevím," zasmála se nově příchozí dívka.

"Jee, Vik. Tak co?" Zeptala se blondýna, která dívku zaregistrovala jako první. Pohřbila tak předchozí slova Marlen, ale v tu chvíli to bylo všem ukradené. Brunetě se začaly potit dlaně, kolečka v hlavě se točila na plné obrátky. Zjistila toho tolik nového, ale co vlastně mohla říct, aby neřekla, koho považovala za otce?

"No...matku jsem potkala," dívky na ní visely pohledem a pobízely ji, aby pokračovala. A to také udělala. "Prý zmizela pro mé dobro."

Otazníky, které se jejím spolubydlícím zračily na tváři, nebyly zrovna malé. Jenže ony nebyly jediné, komu to nebylo jasné.

"Hele, já to sama prakticky nechápu. Jinak jsem vlastně nic nezjistila. Jen to, že mého otce zabil Voldemort," řekla s klidem. Kate nadskočila samým zděšením. Nebylo běžné, aby někdo vyslovoval jeho jméno.

"Fajn, pojďme mluvit o něčem jiném..." navrhla Lily, které to byla první slova od doby, co vešla do ložnice. A kupodivu nikdo nic nenamítal.

***

Po dlouhé době dívka zase neklidně spala. Vzbudila se už po páté za noc a to hodiny ukazovaly teprve dvě hodiny ranní. Nepamatovala si sny, ale věděla, že příjemné nebyly. Potichu se tedy vykradla z pokoje. Plánovala si sednout do společenské místnosti ke krbu. Ačkoli oheň příliš v lásce neměla, byl pro ni nejpřijatelnější.

Buď měla neuvěřitelné štěstí nebo smůlu. Vždy, když šla v noci pryč z ložnice, nebyla jediná. Tentokrát v křesle nejblíž krbu seděl chlapec. Ten, se kterým v noci mluvila častěji, než přes den. Sirius Black.

"Ahoj?" Rychle se otočil a překvapeně zvedl obočí. Pravděpodobně byl ponořený hluboko v mysli a neslyšel ji přicházet. "Taky nemůžeš spát?"

On jen kývl hlavou na souhlas. Viktorie usedla do křesla vedle něj. Schoulila se na do klubíčka a pozorovala oheň. Ticho v místnosti narušovalo jen praskání vycházející z krbu.

"Proč ty?" Narušil otázkou ticho. Nepodíval se na ni. Bál se, že neodpoví. Byla to jen obyčejná otázka, ale on sám dobře věděl, jak je nepříjemné, když se ho někdo vyptává na věci, do kterých mu nic není.

"Pořád musím přemýšlet a když náhodou usnu, vzbudí mě noční můra," povzdechla si.

"O čem přemýšlíš?" Zeptal se bezmyšlenkovitě Sirius. Okamžitě chtěl vzít otázku zpět, ale už ji vyřkl nahlas. Atmosféra v místnosti se napnula, jako provázek před přetrhnutím. Dívka si poposedla na křesle. Nevěděla jestli odpověděd, či ne.

"Viděla jsem svou matku," řekla tak tiše, až si myslela, že chlapec neslyšel. Opak byl pravdou.

"Kdy? Kde? Jak?..." začal zmateně klást otázky. Vyjmenoval by jich mnohem víc, ale dívka ho přerušila.

"Včera, někde uprostřed lesa, kde teď žije, Brumbál mě tam vzal," odpověděla. Dívka vstala a přešla ke stěně, kde se následně zastavila. Chlapec se natočil tak, aby na ni viděl.

"A? Jaká je?" Neskrýval zvědavost.

"Překvapivě...milá. Sice jsem pořád nepochopila, proč mě opustila - prý pro moje dobro - ale jinak...vlastně nevím. Nepřišla mi zlá. Přišla mi odvážná a zároveň zbabělá," uchehtla se. "Nemluvila jsem s ní moc dlouho. A vlastně pořád nevím, co si o ní myslet. Proto nemůžu spát. Je to má matka, a i když bych ji chtěla nenávidět, nejde to," sklopila zrak k podlaze. Sirius nevěděl co říct, takže se místnost znova ponořila do ticha.

"Zjistila jsem jednu...podstatnou věc," pronesla tiše o pár chvil později. Odlepila zrak od podlahy a zadívala se na něj. On zase na ni. "Vlastně nevím, proč bych ti to měla říkat," Sirius se zasekl uprostřed pohybu. Nevěděl, co říct.

"Možná proto, že jsme...přátelé. Možná proto, že jsme v mnoha věcech stejní," dal jí důvod. Ta se na něj udiveně podívala.

"To bylo to nejchytřejší, co jsem tě kdy slyšela říct," odlehčila situaci smíchem. "A vlastně, od kdy jsme my dva přátelé?" Zvedla obočí.

"Nevím. Co třeba od teď? Přátelé?" Zeptal se s nadějí v hlase. Dívka chvíli přemýšlela, ale pak s jistotou v hlase řekla jediné slovo, které chtěl mladý Black slyšet.

"Přátelé."

"Super, takže teď mi můžeš říct, co jsi zjistila," pobídl ji. Viktorie se zasmála. I když nic vtipného na situaci nebylo.

"Zjistila jsem, že on není můj otec," vydechla. Sirius jako jeden z mála věděl, kdo je její domnělým otcem. Takže mu mohla říct pravdu. "Nevím, kdo to je. Je už mrtvý. On ho zabil. Má matka ho milovala. Jenže, kdyby to věděl on, zabil by i mě," shrnula celý příběh.

"Vau," bylo jediné, na co se zmohl. "To je..."
"Složité? V Merlinově zadnici? Vystihuje to hodně slov. Hlavně ty sprosté," doplnila ho.

"Jo, to jo. Ale to zvládneš. Přece jenom, je dobře, že jím není on, ne?" Zeptal se. Nepochopil dívčiny emoce. Kdyby on byl v její situaci, nejspíš by právě skákal radostí.

"Samozřejmě. Jen je to...divné. Celý můj život jsem žila s tím, že on je můj otec. A teď jsem zjistila, že to tak není. A k tomu jsem zjistila, že jsme kamarádi," odlehčila situaci a zasmála se. On se k ní přidal.

"Takže bysme mohli dělat něco, co dělají kamarádi," navrhl neurčitě.

"Dobře, třeba to, že ti budu vysvětlovat, že se neříká bysme, ale bychom," pronesla naprosto vážně. On se na ni jen udiveně podíval.

"To myslíš vážně?" Zeptal se. Takovou ji nikdy neviděl.

"Ne," zavrtěla hlavou. "Taky to tak říkám," vyměnila vážnou tvář za úsměv.

"Tak to jsme si přece jen podobní víc, než jsme si mysleli."

Ahoj,
Ani to netrvalo. Doufám, že se část líbila.
I za Vás doufám, že už máte po testech a nepokazili jste je.
Já už mám, myslím, konečně pokoj.
Pokud nemáte takové štěstí, přeji dobrou paměť a psychiku.
Mějte se pěkně, pa pa.

-Wewe