Nebe v Pekle (FF Harry Potter) POZASTAVENO

Část devátá - jejich hrdost

A je to tady. Okamžik, kterého se obávala, právě nastal. Sirius Black stojí před ní a pohledem vraždí svého mladšího bratra. On si stejně jako plavovlasá dívka zachovává kamennou tvář. Hledí na sebe už několik minut. Nikdo nechce pohledem uhnout ani o milimetr. Dívka se snažila upoutat chlapcovu pozornost, ale po chvíli to vzdala. Jejich "host" je ovšem moc tvrdohlavý a teď si nejspíš umímil, že bude Reguluse propalovat nenávistným - to je slabé slovo ... zabijáckým pohledem do doby, než se skácí k zemi s nezvedajícím se hrudníkem. Bohužel jsou oba Blackovi, to znamená že ani jeden z nich neustoupí. Victorie to už mohla jen pozorovat a být připravená, kdy někdo něco udělá. Sirius byl něco jako časovaná bomba, takže od něj čekala cokoliv. Nalhávala si, že je mladší tmavovlasý chlapec rozumný, ovšem ani na to se nemohla spolehnout. Jeho tvář byla nečitelná, ostatně jako vždy. Zato s tváře jeho bratra sršela nenávist, zloba, pohrdání. Chvíli tam bylo něco jako závist, ale tahle emoce po několika vteřinách zmizela. Dívka to celé ještě chvíli pozorovala. Viděla, jak je Sirius čím dál víc naštvaný. Usoudila, že ho rozzuřil ledový klid člověka, na kterého se tak urputně díval.

"Ehm," dívka si odkašlala. "Siriusi, měli bysme jít," snažila se upoutat jeho pozornost. Jmenovaný na ni tedy na chvíli pohlédl a pak se vrátil k jeho předešlé činnosti. Usmrcení bratra.

"Siriusi, ráno musíme být na snídani vzhůru. Musíme jít," řekla už naléhavěji. Sirius přikývl a otočil se k ní. Dívka kývla na svého společníka, který jí kývnutí oplatil a s tmavovlasým mladíkem šla zpátky domů. To že šla i s ním, si bohužel jen myslela. On totiž nešel. Využil chvilkové nepozornosti mladšího hocha a naivnosti Viki. Regulus si myslel, že bez jediného problému odchází, ale to neměl. Sirius se bleskově otočil a vrazil mu takovou ránou, že se mu div hlava neotočila o 360°. Regulus se skácel k zemi. Ta rána přiměla plavovlásku se otočit. Okamžitě na Siria začala řvát a běžela k jeho mladšímu bratrovi. Starší Black nasadil ledovou masku, takže to vypadalo, jako kdyby ho nezajímalo, co Viki řekla a udělala. Tohle ale nebyla pravda. Ve skutečnosti se ho to ohromně dotklo. Bylo mu líto, že se tahle dívka tolik zajímá o jeho bratra. V zápětí ho napadlo, jestli by se takle zajímala i o něj, ale to okamžitě zavrhl. Ovšem mylně. Tahle kráska by se zachovala nejspíš úplně stejně. Nebylo by to tím, že by chtěla pomoct každému a tak nějak, ale k vůli tomu, že ač by si to nejraději nepřiznala, záleželo jí na něm. Bylo to směšné a absurdní. Záleželo jí na někom, kdo ji několik let neustále štval, kvůli komu dostala nespočet trestů, k vůli komu měla zkažených několik rán, večerů... Ale záleželo jí také na někom, kdo ji dokázal rozesmát, s kým si ty tresty užila tak, jak jen se tresty užít dají. A byla to tatéž osoba. Potom co Viki zkontrolovala Regieho životní funkce, přikázala mu, aby šel ihned domů, se teprve obrátila na Siria.

Nebyla ten typ člověka, který by na někoho byl naštvaný klidně i celý týden jen k vůli maličkosti. Měla velmi výbušnou povahu. Jednoduše "vybuchla" a pak se zklidnila. Ten samý případ bylo i toto.

"Pojď," pobídla ho bez zbytečných řečí. Sirius se podivil. Čekal, že na něj bude řvát a tak dále, a ona ho jednoduše vybídne, aby pokračoval v cestě.

Šli mlčky. Nepotřebovali slova. Sirius se mezitím zklidnil a uvědomil si, jakou chybu udělal. Svému bratrovi by se sice neomluvil, ale bylo mu to líto. Ne to, jak se zachoval, ale to, že to musela Viki vidět. Nechtěl, aby si o něm myslela, že je ještě dítě. On vlastně dítě ještě byl, ale...
Dostali se až k hranicím pozemků Sorwotových. Přes zeď se dostali stejně jako před tím - na koštěti. Mlčky přešli částí lesa i sklepením. Zastavili se až před jejich pokoji.

"Dobrou noc," popřál Sirius. Díval se jí přímo do očí. V jeho očích se zračila omluva. Vyjádřily toho mnohem více, než mohla jakákoli slova. A to byl účel. Chlapec se ale pořád nehnul. Nebylo to tím, že by čekal, až mu Viki popřeje dobrou noc též. Hypnotizovaly ho její oči. I kdyby chtěl, což nechtěl, nemohl ustoupit. Místo toho udělal krok dopředu k ní. Byli u sebe tak blízko, že vzdálenost mezi jejich nosy byla menší než deset centimetrů. Čekal, že ustoupí, ale to neudělala. Taky nemohla. Místo toho se k němu naklonila ještě blíž. Cítil její mírně zrychlený dech, její úchvatnou vůni po vanilce a ... růžích. Jako kdyby si uvědomila, co udělala, se po pro ni několika hodinách možná minutách, v tu chvíli nevnímala čas. Ve skutečnosti to bylo asi dvacet, pěta dvacet vteřin od něj vzdálila. Se zrychleným dechem mu popřála dobrou noc, naposledy se podívala do jeho očí a vešla do svého pokoje. Aniž by o tom věděli, mysleli při usínání oba na to samé.

Ahoj, doufám, že se Vám kapitola líbila, protože mě se psala úplně úžasně. Nejlépe, co jsem kdy psala. Budu neskutečně ráda za každý komentář/vote, ale největší radost mi udělá, když to někdo bude číst. Mějte se pěkně, Pa pa.