Nebe v Pekle (FF Harry Potter) POZASTAVENO

Část třicátá první - ventummág

Po nějaké době dívky přišly na místo, kde se měly sejít s přáteli. Jenomže jejich přátelé byli Poberti. Což znamená, že tam samozřejmě nebyli včas. Tak se tedy usadily na pohovku a čekaly. Po deseti minutách se chlapci konečně uráčili přijít. Chlapec s množstvím drobných jizviček na tváři se na dívky omluvně usmál. Jako jediný si nejspíše uvědomoval jejich pozdní příchod.

"Vik, ty si nebereš koště?" Zeptal se Sirius. Dívka se zrovna chystala protáhnout otvorem ve zdi a následovat tak Jamese, Remuse a Marlene, když ji chlapec stojící za ní upozornil na ne příliš příjemnou skutečnost. Tázaná dívka se plácla do čela a s "Počkej na mě," se rozběhla do dívčích ložnic. Mladík za ní ještě něco volal, ale to už Viktorie nevěděla. Doufala, že udělá, co mu řekla.

A Sirius opravdu udělal. S klením se posadil do křesla nejblíž krbu, ve kterém se kouřilo i přes podzimní teploty venku. Stejně jako dívka, jež před malou chvílí odběhla, nenáviděl čekání. Po necelých dvou minutách dívka s hlasitým dupáním seběhla schody, konečně ne s prázdnou.

"No konečně, pojď, jdeme," pobídl ji Sirius a už prolézal otvorem ve zdi.

"Však to tak dlouho netrvalo," protočila dívka očima, ale bez námitek chlapce následovala. Černovlasý mladík se dal na chodbě do běhu, takže dívce nezbylo nic jiného než to, aby chůzi zrychlila do běhu. Sirius kolikrát probíhal místy, o kterých neměla dívka ani ponětí. Slíbila si, že by si školu měla více projít, jelikož v ní bylo nespočet uliček, kterých se dalo využít.

Poměrně udýchaní zastavili na famfrpálovém hřišti, kde už na ně čekali jejich přátelé. V rychlosti jim vysvětlili situaci a dohodli se, že se zatím jen proletí nad hřištěm.

Viktorie přihodila nohu přes koště tak, že na něm seděla obkročmo. Nasměrovala jej vzhůru, třikrát se nadechla a vydechla, aby uklidnila tlukot srdce, který však nezpůsobil běh přes celou školu, ale počáteční nervozita, jako před každým jejím vzlétnutím. Když se konečně odhodlala a odlepila nohy od země, byli už všichni její přátelé ve vzduchu. Okamžitě si začala užívat pocitu, který jí let poskytl a nervozitu ponechala pod ní. Užívala si lehký vánek, který jí čechral vlasy a díky kterému klouzala po obloze snadněji. Vzduch jakoby věděl kam chce letět ještě než tam nasměrovala koště. Milovala vzduch, který ji obklopoval, který jí vykouzlil úsměv na tváři.

S nepatrným zpožděním dorazila k přátelům, kteří se domlouvali na závodech, i když všem bylo jasné, kdo se stane vítězem. První závod byl mezi dívkami. Viktorie Marlene jednoznačně porazila a to ani nenasadila plnou rychlost a všechny finty. Napohled bylo zřejmé, že se černovláska necítí tak jistě, jako vypadala bruneta a ta se cítila ještě jistější, než dávala najevo. Další závod byl mezi Siriusem a Remusem. S přehledem zvítězil černovlasý chlapec. Závod mezi Marlene a Remem skočil výhrou pro Remuse a výhru si připsala i Viki, která těsně porazila Siriuse. Poslední závod měl být mezi brunetou a Jamesem, pro kterého to byl závod první, zato pro Vikrorii už třetí.

"Tři, dva, čtyři, jedna, start!" Odpočítal Tichošlápek. Oba závodníci vyrazili ve stejnou dobu. Oba byli výborní letci, téměř vyrovnaní, čímž se stával závod ještě zajímavějším. Dívka po obloze klouzala ladně, ale také neuvěřitelně rychle. Vypadala na koštěti elegantně a přirozeně, jako by se na něm narodila. Zato James na půvab nedbal. Byl přitisknutý na násadu, snad víc než to vůbec bylo možné, ale dařilo se mu zmenšit odpor vzduchu. Dívka ho zmenšovat ani nemusela. Byla předkloněna, to ano, ale zdaleka ne tolik jako chlapec. Vítr ji hnal dopředu, přitom Jamese brzdil, i když letěli vedle sebe. Ani jeden naletěli delší trasu než museli. Dívka se kolem mohutné borovice prohnala tak těsně, že rozpohybovala nejbližší větve, které se přihnaly do cesty jejímu soupeři. Ten si kvůli tomu musel strom obletět z větší dálky, což ho stálo drahocenný čas. Když se konečně vymotal od stromu, viděl dívku několik metrů před ním, jak kličkuje mezi dalšími stromy, aby ušetřila náskok. Na stromy měla stejný účinek jako na borovici před tím, takže mladík věděl, že dávat se za dívkou by pro něj mělo jen nechtěnou koupel v listech několik desítek metrů pod ním. Takže se rozhodl, že stromy jednoduše přeletí. Bylo to sice zdlouhavé, ale jisté. Měl plán. Vyletěl co nejrychleji do výšky a vrhnul se prudce vpřed. K jeho smůle stál vzduch proti němu. Ve vražedném tempu, rychlejším než si mohla dovolit dívka, letěl vpřed a snášel se níže, kde to bylo možno. Viktorii neviděl, byla schována mezi větvemi. Možná byla před ním, možná za ním, nevěděl. Konečně se dostal na volné prostranství. Dívka byla kousek před ním, ale ztratila jistotu. Důvod nevěděl, jediné,vysvětlení bylo, že se něco stalo v lese. Každopádně na to nehleděl. Z hora se blížil k dívce, ale čím blíž u ní byl, tím se mu letělo obtížněji. Vítr byl silnější. Nebyli daleko od cíle, kterou hraničili jejich přátelé, jenže chlapec byl ještě pořád příliš vysoko. Prudce začal klesat dolů, od dívky nebyl více než pět metrů vzadu, ale vítr ho prudce strhl doleva. K jeho štěstí strhl i dívku, jenže dolů. Bylo to nepatrné zakolísání, ale šance pro Jamese. Viktorie se ihned srovnala, ale to ji už chlapec předletěl. Rozhodovat budou setiny, to věděli oba. Dívka zpět nabyla jistotu, kterou před tím ztratila a bez problému se srovnala vedle chlapce. Až příliš lehce klouzala po obloze, James spotřeboval více sil. Letěli bok po boku, když v tom se v místě, kde byla dívka, vzedmul velký vítr a táhl ji dolů. Jamese hned za ní. Dokonce i Sirius, Marlene a Remus bojovali s větrem, aby se udrželi na místě. James to zvládl rychleji a to rozhodlo. Mezitím, co se dívka snažila vyletět nahoru, chlapec ovládl koště a proletěl cíl. Najednou vítr ustal a dívka se také připojila ke gratulacím na chlapcovu adresu.

"Hele, jde sem McGonagalová!" Vykřikla najednou Marlene, čímž utišila ostatní. A opravdu, profesorka si to mířila k nim. No, spíše pod ně.

"Co jste zase udělali?" Otočila se Viki na Dvanácteráka a Tichošlápka.

"Právě že nic," pokrčil rameny dlouhovlasý mladík. "Jdem to zjistit," pobídl všechny a sletěl k profesorce. Ostatní jej vzápětí napodobili.

"Jdu pro slečnu Sorwotovou, profesor Brumbál s ní chce mluvit," odpověděla profesorka Siriusovi na otázku: "Potřebuje něco, paní profesorko". "Slečno Sorwotová, pojďte," pobídla dívku. Viktorie ještě všem věnovala nechápavý pohled a doběhla profesorku přeměňování.

"Pane profesore, volal jste mě?" Zeptala se dívka, když vešla do kabinetu ředitele školy.

"Ano, slečno Sorwotová, volal," pokýval hlavou Brumbál a na chvíli se odmlčel. "Víte, chvíli jsem vás pozoroval, když jste letěla s panem Potterem. Víte, vítr se ve vaší přítomnosti choval zvláštně," odmlčel se a podíval se na dívku, jako by čekal, že ho doplní.

"Já nevím, co tím myslíte," pravdivě odpověděla.

"Ano, to jsem si myslel. Víte, už nad tím chvíli přemýšlím. Víte, kdo jsou Ventummágové?" Zeptal se. Dívka jen zakroutila hlavou na znamení, že neví. "To jsou lidé, kteří umí ovládat vítr," zase se odmlčel a dívce pomalu začalo docházet, co tím myslí.

"Vy si myslíte, že umím ovládat vítr, pane profesore?" Zeptala se nevěřícně. Připadalo jí to postavené na hlavu.

"Ano, to si myslím. Přeci jenom, s vaším původem by to nebylo ani zvláštní."

"Vy...vy víte o mém původu?" Myslela si, že o tom téměř nikdo neví.

"Ano, vím. Taky vím, že jsi chtěla najít tvou matku. S tím ti můžu pomoci. Vím, kde ji najít. Jen ona ti může osvětlit mnohé věci".

Nová kapitola konečně dopsána. Ani nevíte, jakou z toho mám radost, i když vím, že stále za prd. Každopádně, Brumla pomohl a v příští části by se konečně mohla objevit Vikiina matka.

Ještě bych chtěla poznamenat, že pojem "ventummág" jsem si vymyslela, takže ho v knihách opravdu nehledejte :-P

Mějte se pěkně, pa pa.

-Wewe