Marauders? Again? (WATM 2)

1

„Sire Nicolasi," zasalutovala jsem se smíchem na průhledného ducha, když jsem šla směrem do Velké síně na typickou prázdninovou snídani. Upřímně, být ve škole sama je celkem děsivý, ale je tu se mnou aspoň ta půlka učitelskýho sboru, která tady bydlí. A školní duchové. A Filch.

„Zkusil jste už získat tu pozvánku na Bezhlavý bál?" zeptala jsem se se zájmem a po tváři se mi rozlil úsměv. S Bezhlavým Nickem se dá nejlíp pokecat. Nefňuká jako Uršula, nedělá kraviny jako Protiva a není tak děsivej jako Krvavý baron. Tak jsme na sebe tak zbyli no.

Nick se naštvaně zašklebil a přelétl od stropu dolů. „Psal jsem už na začátku prázdnin," nasupeně si promnul krk, „ale jako vždy mi přišla stejná odpověď. Prý Ne!"

Lítostně jsem se zamračila. Nick to zkouší každý rok pořád a pořád. Už od jeho smrti. Ale jak už jsem si stačila vyslechnout, prý není právoplatně bezhlavý. To naštve. Já jsem teda ráda, že mám hlavu. To už bych totiž byla úplně k ničemu

„To mě mrzí," mykla jsem rameny, „ale jednou to určitě vyjde," mrkla jsems a s hlasitým smíchem odhopsala do Velké síně.

U nebelvírského stolu, kde původně sedávali všichni mí kolejní spolužáci, teď bylo prostřeno jenom pro mě. Ale já už si za ty dva týdny zvykla. Ze začátku bylo sice dost divný, přijít do úplně prázdný síně, ale teď už mi to připadá docela normální. Navíc, komu se poštěstí potkat tady na snídani v županu McGonagallovou s Brumbálem? To asi nikomu.

Od Kim a Lily jsem zatím dostala jenom jeden dopis. Kim mi psala o tom, jak s rodiči cestovala po Německu, podobně jako Lily, která jela i se svojí sestrou Petúnií do Francie. Jak já jí závidím. Samozřejmě nesmím ani zapomenut na dopis od Madison. Už je to půl roku co jsme se neviděly. Tohle přátelství na dálku je hrozný.

No a jak bych mohla zapomenout na Poberty? James i Remus mi oba poslali dopisy. Remus se rozepsal o tom, jak musel odtrpaslíkovat celou jejich zahradu a sad úplně sám, chudák. James mi jenom krátce napsal o jeho prázdninách doma se Siriusem. I tuhle krátkou zprávu jsem od něj ocenila, na rozdíl od Siriuse, který mi nenapsal ani písmeno. To mě trochu zamrzelo. I jeho bratr Regulus mi poslal slušnou zásobu vzkazů.

Ale prázdniny v Bradavicích měly plno dalších výhod. Mezi ně patřilo i to, že Prasinky jsem mohla navštěvovat kdykoliv se mi zachtělo, takže to skončilo tím, že jsem tam trávila skoro každý odpoledne. A samozřejmě jsem tam zamířila i dneska.

Po vydatné snídani jsem na sebe hodila jenom lehké tričko a džínové kraťasy a vyrazila ven. Slunce dneska obzvlášť pálilo a já hned zalitovala, že jsem si nevzala aspoň tu kšiltovku. Po obvyklé kamenné cestě, která byla sluncem úplně vyprahlá, jsem se vydala do Prasinek.

Stejně nechápu, proč mi Sirius nenapsal. Na konci roku se ke mně choval celkem přátelsky, tak jsem si myslela, že aspoň jeden dopis by mi mohl poslat. Tak asi díky, Siriusi.

Zahloubaná ve svých myšlenkách jsem došla až do oné kouzelnické vesničky. Většina čarodějů a čarodějek byla schovaná pod stříškami ve stínu nebo u Tří košťat na osvěžujícím más-ležáku. To je můj novej název. Máslový ležák- to je celkem dlouhý, ne?

„Larisso!" zvolal za mnou milý ženský hlas, který mě donutil se s úsměvem otočit, „přijdeš dneska na ležák?"

Pohlédla do tváře mladé Rosemerty, která nově začala pracovat u Tří košťat. Je pravda, že od začátku prázdnin jsem tam byla opravdu hodněkrát, takže bylo jenom otázkou času, kdy se s Rose spřátelím. Je jenom o pár let starší než já, takže si dobře rozumíme a dokážeme si povídat o čemkoliv. Aspoň už nejsem tak asociální. A mít pití na účet podniku se taky hodí.