Marauders? Again? (WATM 2)

9

Po celé té rušné noci strávené na ošetřovně ve společnosti hromady lektvarů konečně nastalo ráno. Sluneční paprsky mě začaly šimrat na tváři a já se s otráveným zamručením probudila z krátkého dvouhodinového spánku. Madam Pomreyová toho vlastně moc nezjistila. Jen to, že mám obě ruce začarované a podle jejích slov je ráno moudřejší večera. Nadopovala mě lektvary proti bolesti se slovy, že to vyřešíme ráno.

„Dobré ráno, slečno Stoneová," odhrnula Poppy závěs a na stolek vedle položila tácek s lektvary. Hlavou jsem kývla na pozdrav a očima přejela obě obvázané ruce. Bolest teď nebyla tak intenzivní, ale cítila jsem, že lektvar pomalu vyprchává. Navíc hýbání rukama bylo nadlidským úkolem. Poppy jakoby mi četla myšlenky, mi nalila plnou sklenici nechutně vypadajícího lektvaru.

„Bohužel nesu špatné zprávy," povzdychla si Poppy a já zděšeně vykulila oči.

„Jaké?"

„Vaše ruce byly zasaženy kouzlem částečného ochrnutí. Zatím na něj není žádné protikouzlo, ale budeme se snažit. Samo kouzlo obvykle vyprchá do tří měsíců," pokrčila rameny a věnovala mi smutný úsměv. Oči jsem vytřeštila ještě víc.

„Tři měsíce? To nemůžu hrát famfrpál! A za chvíli začíná závěrečná sezóna!" chtěla jsem rozhodit rukama, ale štiplavá bolest rukou mi v tom zabránila. Já toho, kdo to udělal, roztrhnu!

„Famfrpál nemůžete hrát v žádném případě. Zotavování po takovém ošklivém kouzlu může zabrat více než tři měsíce. Nesmíte se vůbec namáhat. Hned zajdu za Brumbálem, aby celou tuhle situaci prošetřil."

Více než tři měsíce? James bude zuřit. Já zuřím!

„Pane bože," zaklela jsem si pro sebe a protočila oči. Poppy smutně pokrčila rameny.

„A kdy můžu odejít na pokoj?" zeptala jsem se pochmurně. Všechno lepší než tahle stísněná postel, která mě pomalu přivádí k depresím. Poppy se pousmála.

„Asi po obědě? Bolest by měla odejít, ale rukama nemůžete skoro vůbec hýbat. Dám vám nějaké lektvary, které by to mohly zmírnit, ale nic neslibuji. V každém případě, musíte být v klidu," prohlásila Poppy důležitě. Evidentně jí nedošlo, že já jsem Larissa Stoneová a být v klidu více než třicet minut je pro mě nadlidský úkol. Nevadí, tohle je výzva.

----------

Po malém obědě na ošetřovně jsem se pomalu začínala nudit a tak mě potěšilo, když se za bílou plachtou objevil Regulus. Na tváři se mi rozlil úsměv a Reg mě hned běžel obejmout.

„Co ty tady děláš?" zasmála jsem se.

„Seš v pohodě? Slyšel jsem, co se ti stalo. Ale vlastně je tu se mnou Astora," zazubil se radostně a já se uchechtla, „Ast? Pojď!"

Dovnitř vešla malá černovláska s ofinou. Na tváři měla široký zářivý úsměv a nadšeně si mě měřila velkýma hnědýma očima. Rozhodně byla hezká. Regulus se hrdě zašklebil a ruku jí ovinul kolem pasu.

„Laro, tohle je Astora- moje holka," představil nás a mě Astora nadšeně pozdravila.

„Ráda tě poznávám. Podala bych ti ruku, ale včera jsem si prošla nějakým nepěkným kouzlem a asi mi to úplně nepůjde," uchechtla jsem se a Regulus se smíchem zakroutil očima.

„Jak vůbec žiješ? A co přesně se stalo?" nakrčil obočí Regulus a já nevědoucně vydechla.

„Někdo na mě použil nějaký pěkně ošklivý kouzlo, navíc teď nemůžu hrát fafmrpál. Úžasný," odfrkla jsem si.