Marauders? Again? (WATM 2)

17

Po příjezdu do Bradavic mě okamžitě polil příjemný pocit nadšení a bezpečí. Ne, že bych si u Potterových nepřipadala nadšená a v bezpečí, ale řídím se známým klišé, že Bradavice jsou zkrátka a jednoduše můj domov. Ještě na večeři jsem si povídala s Remusem a Peterem, které jsem v prosinci vůbec nezastihla. Zklamalo mě, když mi Remus řekl, že jeho kamarádka Kayla musela přestoupit na školu do Ameriky kvůli své rodině. Myslela jsem, že i on by si mohl někoho najít a i přes to, že mě utvrzoval, že spolu stejně nic jiného než přátelství neměli, mě celá situace trochu rozesmutnila. Naopak Peter vypadal nadšeně a já byla ráda, že mu návštěva rodičů tolik zlepšila náladu.

Po večeři jsem se sešla s Regulusem. Připadalo mi, že je v mnohem lepší náladě než před měsícem, což mi udělalo radost. Možná to bylo proto, že on a Astora se prý usmířili a dokonce ho navštívila doma o Vánocích, které s rodiči ani nebyly tak špatné. Sice jsem mu nemohla říct nic o tom, kde jsem ze začátku minulého měsíce byla, ale utvrdila jsem ho, že jsem v pořádku, kromě jedné nepěkné jizvy na noze.

„Tak co prázdniny ve škole? Já docela lituju, že jsem je tady nikdy nezažila," otočila jsem se na usměvavou Lydiu, která v náručí nesla horu knih na vrácení do školní knihovny.

„Bylo to super. Měli jsme skvělou hostinu, nic jako v sirotčinci. Nejradši bych se tam už nikdy nevrátila," pokrčila smutně rameny, ale hned potom se znovu rozzářila, „ale jinak moc děkuju za dárek!" zazubila se.

Před námi se zjevily obří dveře od knihovny a s nimi i školní knihovnice, která si pro nás už připravovala pohledy značící 'buďte zticha!'.

„Tak se měj! A nezapomeň v pondělí na naše doučování," zasmála jsem se a zamávala na usměvavou blondýnku, která zmizela za dveřmi knihovny. Slíbila jsem jí, že ji příští týden pomůžu s esejí do bylinkářství, protože ji prý přes prázdniny nestihla vypracovat.

Vydala jsem se směrem k Brumbálově pracovně. Měla jsem tolik otázek na to, co s viteálem udělal nebo jestli ho dokázal zničit. Je to vůbec možné? Nebo jakým způsobem?

Loudavým krokem jsem procházela bradavickou chodbou, kterou sotva osvětlovalo venkovní sluníčko schované za mraky a utápěla se ve svých myšlenkách. Téměř jsem nezaregistrovala, že se se mnou k chůzi někdo připojil. Zvedla jsem k němu pohled a můj dřívější úsměv téměř okamžitě vystřídal otrávený výraz.

„Jak se má moje oblíbená studentka?" zeptal se Jack posměšně s úšklebkem a poklidně si našlapoval vedle mě. Povytáhla jsem obočí.

„Doteď skvěle," odsekla jsem nepříjemně bez jediného milého pohledu. Nechápala jsem, že Jacka pořád baví mě provokovat a rozhodně jsem se nemínila tvářit, jako že mi to nevadí.

„Vždyť víš, že si z tebe dělám srandu," zasmál se znovu a protočil pobaveně oči, „bereš všechno moc vážně."

Tentokrát jsem protočila oči já, k jeho předchozí poznámce jsem se radši ani nevyjadřovala. Poslední, co potřebuju, je hádka se svým profesorem. Ne, děkuji pěkně.

Kroky mě unášely dál po úzké chodbě bradavického hradu a mě Jackova přítomnost začala pomalu vytáčet.

„Půjdeš vedle mě ještě dlouho?" vytáhla jsem obočí až ke stropu a odměřeně si založila ruce na prsou. Jack se mému gestu uchechtnul.

„Máme stejnou cestu, Beth. Myslím, že tenhle hrad zatím nevlastníš," pokrčil nevinně rameny, „mimochodem, slyšel jsem, že jsi s tím tmavovlasým klukem?" prohodil svým posměvačným tónem, kterým se mě snažil ještě víc vyprovokovat. I přes to, že mě zarazilo, jak se tuhle zprávu dozvěděl, chystala jsem se mu věnovat jednu ze svých uštěpačných poznámek. Ale než mi slova stačila opustit rty, za mými zády se ozval známý hluboký hlas.

„Jo, je."

Já i Jack jsme se otočili vstříc Siriusovi s rozházenými vlasy a špatně skrývaným naštvání v tváři. I přes to, že jsem Siriuse nikdy do mých sporů zatahovat nechtěla, byla jsem ráda, že mě osvobodil z další nepříjemné situace.

„Oh, ty," zasmál se Jack ironicky, „Spencer Black nebo nějak tak?"

„Sirius," opravila jsem ho ještě než to stačil udělat Sirius, který vypadal ještě popruzeněji než předtím. Jack chvíli mlčel, jako by snad přemýšlel a po krátkém rozhodnutí mykl rameny a odebral se na odchod. Nezapomněl se ještě otočit s úšklebkem přes celou tvář.

„Mimochodem, gratuluju. O Beth už něco vím, přece jenom, měl jsem jí před tebou," pronesl posměšně k Siriusovi, kterému málem praskla žilka na čele. Jack se pro sebe ušklíbl a několika dlouhými kroky zmizel z našeho dohledu. Otočila jsem se na Siriuse, který zlostně koukal směrem, kterým odešel.

„To je takovej idiot," odfrknul si a frustrovaně si prohrábl vlasy.

„To souhlasím."

„Tohle dělá od začátku roku?" pozvedl Sirius obočí.

„Jenom ho baví mě provokovat," mykla jsem rameny a letmo se dotkla jeho ruky.

Mezi námi se rozeznělo krátké ticho.

„Kam vůbec jdeš?" zeptal se zamyšleně Sirius a já nad ním protočila oči, protože ještě před hodinou jsem mu to sdělovala. Hlavou jsem kývla určeným směrem.

„Za Brumbálem, říkala jsem ti to," pousmála jsem se nad jeho zmateností, „potom se vratím do společenky. Remus říkal, že si zahrajeme šachy."

Protože byla chodba prázdná, Sirius rychle přitiskl své rty na ty mé. S úsměvem se odtáhl.

„No tak ať Remus nezapomene, čí jsi," pronesl ze srandy a já nad ním protočila oči. Otočila jsem se na patě a smalým mávnutím se odebrala za Albusem Brumbálem.

________________

V osm hodin jsem se s úsměvem vracela do společenské místnosti. Přivítalo mě příjemné teptlo, vůně dřeva a typická červeno zlatá barva. Měla jsem dobrou náladu, obzvlášť proto, že Brumbál pohár Helgy z Mrzimoru zničil. Záhadou ale zůstávalo, proč zrovna on? Co ho dělalo tak zvláštním, že ho Riddle zvolil jako viteál? Pokud vím, on s Mrzimorem neměl co dočinění.

Tyhle myšlenky jsem se snažila rychle rozehnat a znovu se naladit do pozitivní nálady.

U křesel se stolem seděl Remus s úsměvem na tváři a vedle něj na gauči se válel i rozespalý James.

„Ahoj, Reme," pozdravila jsem ho úsměvně a zapadla do křesla na druhé straně připravené šachovnice. Můj příchod probudil i Jamese, který mě mamumláním pozdravil.

Remus započal hru bílým pěšcem. Ze začátku mě nepopřitelně válcoval, ale po několika minutách jsem se konečně probrala ze začátečního zmatku a začala vymýšeletnějakou smysluplnou taktiku. James zamyšleně nahlížel, hlavně proto, že on mě na začátku minulého školního roku učil hrát strategicky a teď při každém mém špatném tahu nešťastně zamručel.

„Jamesi, rozptyluješ mě," upozornila jsem ho se smíchem, když mi znovu nahlížel přes rameno. James se dotčeně zašklebil.

„Nejde ti to," pronesl s úšklebkem.

„Kdybych celej měsíc nehrála jenom Monopoly, možná by mi to šlo," založila jsem si ruce na hrudníku, „jsem si jistá, že v tom bych tě převálcovala, Remusi."

Remus se mé poznámce jenom uchechtnul a místo toho udělal svůj závěrečný tah koněm.

„Šach, mat."

Poraženě jsem rozhodila rukama a zabořila se do křesla. Remus se vítězně ušklíbl.

„Přísahám, Remusi Johne Lupine, budeš se divit, až budeš platit nájem v mojí Oxford street."

_______________

Tahle kapitola je taková krátká a lehce o ničem. Ale můžete se těšit na další, kde už bude trošku drama.

Jinak Monopoly je moje oblíbená hra, jak jste si mohli všimnout. Užívejte si zbytek prázdnin,

TARA