Marauders? Again? (WATM 2)

3

Brumbál vynořil hlavu z myslánky se zaujatým výrazem v tváři. Tázavě jsem se zamračila a ruce si založila na prsou.

Brumbál mi totiž řekl, že si mojí vizi prohlédne v myslánce. Zláštní to předmět. I když jsem ho přesvědčovala, že moje vize neobsahovala skoro žádné informace, které by hrály smysl, nepolevil. I tak jsem si musela z mysli vytáhnout stříbrný provázek, který jsem hodila do křišťálové mísy.

„Co na to říkáte?" zeptala jsem se po tom, co několik vteřin mlčel a v oceánových očích se mu odrážela neznámá emoce. Nervózně jsem se zamračila.

„Zajímavé, že se vize změnila zrovna na tuto," zamyslel se nahlas a poupravil si půlměsícové brýle na nose. Nevypadal vůbec překvapeně, spíš zamyšleně.

„A víte, co to znamená?" nedočkavě jsem se napnula.

„Mám jisté podezření," podrbal se ve svých stříbrných vousech a mě ještě víc polila nedočkavost. Byla jsem napnutá jak struna, vážně by mi to mohl říct.

„A?"

„Nejsem si jistý," přešlápnul, „ale podobnou vzpomínku jsem už viděl. Ovšem musím si ověřit, jestli jsou mé tušení správné," dokončil a já vykulila oči.

„Máte tušení? Víte co to znamená?" bombardovala jsem ho otázkami a málem nevydržela stát klidně na místě. Brumbál se tiše zasmál.

„Až si ověřím svou teorii, budete první, kdo ji bude znát."

......

V zrcadle jsem si urovnala vlasy, abych je neměla po celém obličeji jakoby mě zasáhlo tornádo. Aspoň poslední den prázdnin bych mohla vypadat hezky.

Nadšeným pohledem jsem zabloudila ke dvěma prázdným postelím, ve kterých už zítra budou ležet obě moje nejlepší kamarádky. Lily a Kim.

Ve škole už je většina profesorů. Je tady hroznej rozruch, všichni se snaží dohnat poslední povinnosti a McGonagallová pořád dopisuje naše rozvrhy. Skřítkové mají taky práce nad hlavu. Uklízí celou školu, včetně společenských místností, aby tady bylo pro studenty zase čisto.

V hlavě mi utkvěla i Lydia, kterou jsem potkala v sirotčinci. Bylo mi líto, když jsem odjížděla a musela ji tam nechat, zvlášť když na mě byla tak milá. Nepatří tam. Ale v Bradavicích se jí bude líbit, to jsem si jistá. Bude to tu milovat stejně jako já.

Po celém dni konečně nastal večer a já jako obvykle usedla k malému oknu naší ložnice. Byly přes něj vidět všechny hvězdy na obloze. Trávila jsem takhle každý prázdninový večer a myslela na všechny mé kamarády. Na Reguluse, který za ten rok hrozně dospěl. Ale pořád je to ten nejhodnější šestnáctiletej kluk, kterýho znám. Samozřejmě i na Kim a Lily, se kterýma jsem tady trávila nejvíc času. Na Poberty, kteří mi v tomhle roce hodně pomohli a stali se mými nejlepšími kamarády.

Ale občas se mi do mysli zbloudily myšlenky i na Bellatrix, která na konci školního roku naplánovala moje nepodařené zničení. I když mi od té doby posílala jenom zlý pohledy, Tomova věta, že příště to bude horší a Bellatrix si to užije, mě trochu vyděsila. Ale koho ne?

Stejně tak mi přišla na mysl Dona. Té se samozřejmě nebylo proč bát, ale i tak mi pořád leze krkem. Ty její pomluvy a urážky mě jednou doženou k šílenství. A hlavně její obsese Siriusem a Jamesem.

Zajímá mě, kdy se znova setkám s Voldemortem. Najde způsob, jak se mě zbavit? A udělá to znova pomocí Bellatrix? Tyhle otázky mě poslední dobou zaplavujou často. I když je pravda, že nezodpovězených otázek mám v hlavně opravdu hodně. Můžou být o rodičích, Jackovi, vizích, Tomovi a i o tom, co mi duch mojí matky řekl v Prasinkách. Zkrátka, můj mozek měl celý prázdniny napilno.

Víčka se mi nenápadně klížila a až zívnutí mě donutilo zhasnout lampičku a uvelebit se v posteli. Všude kolem mě už byla tma a já se těšila, že zítra už tenhle pokoj nebude úplně prázdný. Upadla jsem do snů plných temnoty, mluvícího chlapce u krbu a Toma Riddla.

.........

Ráno jsem vstala brzo. Po noci plné děsivých snů se tomu ani nedalo divit. No nevadí.

V jedenáct hodin, kdy jsem posedávala ve společenské místnosti, která byla stejně jako celé prázdniny úplně prázdná, jsem myslela na své přátele, kteří nastupují do bradavického expressu a s nadšeným ‚hurá' se vrací do Bradavic.

Odložila jsem knížku na stůl a opustila místnost. Po tom, co mě Baculatá dáma zdržela asi deset minut povídáním si o tom, jak moc dobře jí jde zpěv, jsem se vydala směrem k Velké síni, abych odtamtud uloupila jedno jablko ze stolu. Jsem to ale zlodějka, já vím.

Po chodbách bylo slyšet nervózní klapání bot profesorů. Většina z nich si vybalovala svoje kufry z prázdnin, někteří dokončovali svoje školní povinnosti a profesorka McGonagallová se rozčíleně rozkřikovala na všechny strany.

„Jak já mám tohle zvládat?" zoufale si stáhla špičatý klobouk z hlavy a ovála se jím, „kde sakra vězí ti profesoři? Ten skleník se sám nepřipraví," dál přecházela ze strany na stranu.

S úsměvem jsem kolem ní proběhla. Škola teď byla vážně velkej chaos. Nechápu, že to tak zvládaj každej rok. Uslyšela jsem řinčení brnění.

„Protivo!" zaklela jsem otráveným tónem a pohledem probodla šklebícího se ducha, který se spokojeně vznášel nad rozpadnutým brněním, „Aspoň dneska toho nech!"

„Ááá," posměvačně se ušklíbl a přelétl blíž ke stropu, „slečínka Stoneová, která nám tady oxiduje celý prázdniny," se smíchem znovu narazil do brnění, které tak vydalo další nepříjemný zvuk. Protočila jsem oči.

„Protivo!" uslyšela jsem udýchaný hlas školníka Filche, který se hnal chodbou, „okamžitě přestaň! Ještě jednou se dotkneš toho brnění a já už Brumbála přesvědčím, aby tě vyrazil!" výhružně zvedl svůj scvrklý prst. Pobaveně jsem se uchechtla a dál odhopsala do Velké síně. Tenhle školní rok bude vážně radost!

.......

3.osoba

Přípravy na večerní hostinu byly v Bradavicích v plném proudu. Profesoři spěchali po chodbách, hádali se a upravovali své učební plány. Mezi nimi se Larissa Stoneová vesele bavila a užívala si poslední bezstarostné chvíle do příjezdu všech ostatních studentů.

O několik stovek mil dál už bradavickým expressem cestovali její přátele. Drobná blondýnka a vysoká rudovláska spolu seděly v kupé, každá s učebnicí v ruce.

Oproti nim se v kupé vedle nich vesele klábosilo. Poberti byli rádi, že jsou zase pohromadě a můžou tropit další nepořádek. Nahlas se smáli a povídali si o tom, co o prázdninách zažili. I přes to byl každý z nich nedočkavý, protože Larissu, která v Bradavicích strávila prázdniny, neviděli celé dva měsíce.

„Tak poslední rok," povzdychl si Remus s úsměvem a pohledem přejel své tři nejlepší kamarády. Všichni se od prvního ročníku tolik změnili. „Budeme skládat OVCE, upřímně mám z toho celkem hrůzu."

„Ty?" zasmál se Sirius a protočil oči, „ty budeš mít určitě plnej počet bodů, být tebou si s tim vůbec nedělám starosti," pokrčil rameny a usmál se na Rema.

„Hm, díky," kývl Remus, „jak se vůbec těšíte na Laru?"

„Bez ní to není ono. Patří k nám," prohlásil hrdě James a letmo pohlédl na Siriuse. Celé prázdniny mu vrtalo hlavou, co se s ním děje. Možná zase spadl zpátky do svých ‚vztahů na týden'. Ale James věděl, že i kdyby tomu tak bylo, nikdy za to Siriuse nemohl soudit.

Každý z nich měl v hlavě stejnou otázku. Co se bude dít?

-----------

Vím, že jsou kapitoly děsně krátký, ale nebojte, bude se to zlepšovat.

Mimochodem Who are the Marauders? překonalo 2k votes!!!!! Jakože cože?

A já 100 sledujících!! Jakože cože po druhý?

Mám vás ráda, velmi,

TTTTT