Marauders? Again? (WATM 2)

10

Školní pozemky pokrývaly husté zásypy sněhu a venkovním vzduchem se nesl štiplavý mráz. Nečekaným způsobem jsem se ocitla v polovině listopadu, i když mi to tak vůbec nepřipadalo. Celý měsíc jsem se snažila vyrovnat se se smrtí mojí nejlepší kamarádky, ale nakonec jsem se přeci jen dokázala posunout dál. Neprožívala jsem to úplně sama. Kim to zasáhlo stejně jako mě, i přestože s Mad strávila míň času než já.

Procházela jsem kolem zamlžených skleníků ven. Slíbila jsem ostatním, že se k nim dneska odpoledne přidám u Hagrida na čaj. Při tom pomyšlení se mi na tváři objevil úsměv a já si na ruce, kterými jsem konečně mohla hýbat o něco lépe, pomalu natáhla černé rukavice.

„Zdá se mi to nebo se mi doopravdy vyhýbáš?" zastavil mě chraplavý hlas. Otočila jsem se na Jacka nebo taky mého profesora Obrany proti černé magii. Být v jeho přítomnosti teď po tom, co mě viděl v mém nejhorším stavu za poslední rok, se mi tak úplně nelíbilo. Není divu, že jsem dělala všechno pro to, abych se s ním nemusela setkat.

Svraštila jsem obočí a ruce si opatrně založila na prsou.

„Vyhýbám se ti od minulýho léta, kdy ses na mě vykašlal. Myslím, že něco podobnýho už jsme si vyjasnili," odsekla jsem.

Jack se zasmál a přistoupil blíž. Tohle mi dělá vždycky schválně.

„Jak vidím, jsi zase ve formě. Minule to tak nevypadalo," pronesl s uchechtnutím. Protočila jsem oči.

„Taky nejsem odvařená z toho, žes tam byl zrovna ty," nakrčila jsem obočí.

Jack se udělal další krok blíž. Teď jsme od sebe stáli na vzdálenost hodně chabého metru. Vždycky jsem nesnášela, co se mnou Jack dělal. Teď, po skoro čtrnácti měsících po našem úžasném rozchodu, to naštěstí přestalo. Skoro. Ale rozhodně nenechám Jacka, aby si to myslel.

„Beth, Beth," s uchechtnutím se otočil k okenní tabulce a v jejím odrazu si poupravil vlasy. Stála jsem vedle něj jako solný sloup a pozorovala jeho výraz v odrazu.

„Bývala s tebou větší sranda."

Chtěla jsem odseknout nějakou drzou poznámkou, ale místo toho jsem se zasekla, když se v dálce odrazu okenní tabulky mihla tmavá šmouha. Prudce jsem se otočila, ale nikdo za mnou nestál. Zakroutila jsem nad tím hlavou a otočila se zpátky na Jacka.

„Nemám náladu se s tebou bavit, Jacku," vydechla jsem otráveně a ruce, které po vyprchání polední dávky lektvaru opět začaly bolet, jsem zastrčila do kapes bundy.

„No dobře, dobře!" zvedl ruce na obranu s pobaveným smíchem, a když jsem to nejmíň čekala, přiblížil svůj obličej k tomu mému na centimetrovou vzdálenost. Dech se mi zadrhl v krku a po zádech mi přejela vlna mrazu, když jsem si vzpomněla na všechny ty zbytečné Jackovy doteky, které jsem absolvovala kvůli vlastní blbosti a naivitě. Jack si mé reakce všiml a se smíchem se odtáhl. Zůstala jsem nepřítomně civět.

„Ah, Beth," s uchechtnutím mě poplácal po rameni, „miluju, co s tebou dělám."

------------------

S širokým úsměvem jsem vešla do vyhřáté zděné chaty. Do nosu mě udeřila vůně zázvorového čaje a čerstvých sušenek, které ležely na stole, kolem kterého byli seskupeni James, Remus, Kim a Lily. Než jsem se stačila zeptat, kde je Sirius, dveře se znovu otevřely a vykouknul z nich zakuklený Sirius.

„Nazdar, Hagride!" pozdravil zvesela Hagrida, který mi právě pomáhal pověsit bundu na věšák. Je sice pravda, že moje ruce jsou na tom líp, ale přece jenom je to pěkná bída. Siriusovi jsem věnovala milý úsměv a společně jsme se usadili k ostatním ke stolu.