Marauders? Again? (WATM 2)

2

Od setkání s matkou uběhl měsíc. Prázdniny se začaly blížit ke konci, ale já pořád pokračovala ve svém stereotypním životě. Několikrát jsem přemýšlela o tom, co mi řekla matka. Že někdo přijde do Bradavic? Někdo koho nemám ráda? Snad ne Tom Riddle.

Dneska byl zrovna jeden z těch deštivých dnů. Obloha byla už od rána zatažená a já celý den trávila uvnitř hradu. Vlastně teď by se sem měli začít sjíždět profesoři k začátku roku, aby vyřešili všechny ty povinnosti a tak. Přislíbila jsem McGonagallový, že jí pomůžu s novými rozvrhy prváků. To bude teprve sranda.

Všichni mí přátelé mi přes prázdniny hrozně chybí. Vážně se nemůžu dočkat novýho školního roku, až je všechny uvidím. S Jamesem jsem si za celý prázdniny napsala nejvíc dopisů. Snažil se mě informovat o všem, co se u nich dělo.

Odložila jsem čaj na stolek vedle mě a do rukou vzala bílou obálku, na které bylo naškrábané moje jméno. Pousmála jsem se nad Jamesovým rukopisem a nadšeně dopis otevřela.

Nazdar Beth,

Konečně jsem našel čas ti zase napsat.

V minulým dopise ses mě ptala, jestli jsem nezaslechl něco od rodičů z ministerstva. Vlastně jo, zaslechl. Minule jsem slyšel mamku v kuchyni. Brečela. Mluvila o tom, že se bojí, že se nám něco stane. Prý byla zavražděna celá rodina jednoho ministerského bystrozora. Posílám ti denního věštce, najdi si to.

Zamračeným pohledem jsem se zastavila na svazku novin na stolku a zpátky se začetla do dopisu.

Chybíš mi. Mimochodem jak ti je? Stalo se něco novýho s věštbou?

Dvanácterák

Dopis jsem zpátky složila do obálky a povzdechla si. Mám takovej pocit, že situace s Voldemortem se pořád zhoršuje. I Euphemie Potterová to ví.

Zrakem jsem prolítla Denního věštce. Hned jsem vzala do ruky pergamen a napsala Jamesovi odpověď.

---

„Jsem tu, paní profesorko," zavřela jsem za sebou dveře a zeširoka se usmála. Kabinet profesorky McGonagallové byl velký. Bylo tu spoustu knih v knihovničkách, velký dřevěný stůl a několik křesel.  Za stolem seděla profesorka přeměňování a zpod svých brýlí se na mě usmála.

„Posaďte se, slečno Stoneová," pronesla a několik papírů odhrnula ze stolu. Usadila jsem se na křeslo.

„Potřebuji, abyste prošla odpovědi na přijímací dopis všech budoucích studentů a zkontrolovala, jestli jsou všechny. Velmi bych to ocenila," promluvila a ukázala na hromadu dopisů v rohu místnosti. No, to tady budu dlouho.

„Bez problému," zamumlala jsem ve snaze znít co nejvíc pozitivně. Ono probírání dopisů není úplně ta nejlepší zábava na večer, ale z tý nudy už bych se taky zbláznila. Měsíc a půl v Bradavicích bez ostatních je horší než jsem si myslela.

Usedla jsem k hromadě dopisů a začala je číst. Jména jsem potom musela odškrtnout z dlouhého seznamu, popřípadě dodat poznámku na odpověď pro některé rodiče. Dalo se docela dobře poznat, které jsou od mudlů, protože ti se ptali na otázky, na které zná jenom pravý kouzelník odpověď. Prý proč se pošta má poslat posílat po sovách anebo že jim ten starý pán v hábitu po kotníky neřekl, jak se dostat na to záhadné nástupiště, o kterém nikdy neslyšeli.

U jednoho dopisu jsem se pozastavila a na tvář se mi vyloudil malý úsměv. Adresa odesílatele byla Woolův sirotčinec a jméno studentky Lydia Towersová. Hned jsem si vzpomněla na drobnou blondýnku s hnědými kukadly, která zapříčinila, že Eliottovi ze sirotčince, explodoval hrnek v ruce. Jsem ráda, že tu bude. Pro ní to v sirotčinci není.