Marauders? Again? (WATM 2)

18

Mám moc ráda věnování kapitol a tohle bude konkrétně pro @I_am_Gryffindor , protože mi pořád píše moc hezké komentáře a téměř okamžitě hlasuje na všem, co píšu. Děkuju moc.

Znuděně jsem odpočítala vteřiny do konce hodiny Dějin. Výuka začala tak rychle, jako by ani žádné Vánoce nebyly a já byla donucena chodit znovu na všechny nudné předměty, i když bych všechen ten čas mohla využít k něčemu lepšímu. Třeba hledání viteálů.

Přede mnou štěbetaly dvě hnědovlásky z Mrzimoru a Lily, která obsadila místo vedle mě si horlivě psala zápisky, protože se rozhodla z Dějin skládat OVCE.

Každá sekunda jako by byla delší a delší. Málem jsem vykřikla nadšením, když se ozval zvon ukončující výuku. Díky Bohu.

Svou zbrklostí, kterou jsem si hrnula věci dovnitř tašky jsem zakopla o židli a spolu se svou brašnou, ze které se rozsypaly všechny vnitřnosti, jsem se rozmázla na dřevěnou podlahu. Protočila jsem nad sebou oči a ukázala Lily, ať na mě počká před učebnou. Ze země jsem sebrala několik sešitů a brků a narvala je do kapes své brašny. Na zemi ale zůstal ležet papírek a já si byla téměř jistá, že žádný takový jsem ještě před snídaní v tašce neměla. Natáhla jsem pro něj ruku a zvědavě ho rozložila.

Místo milostného vzkazu, který jsem bohužel čekala, na mě vykoukla pohyblivá kresba. Tím nejjednodušším způsobem na ní byla vyobrazena dlouhovlasá dívka, které byla opakovatně odseknuta hlava. Nad morbidní malůvkou jsem tázavě pozvedla obočí a svraštila čelo, když mi došlo, že primitivní soustava pohyblivých tyček na obrázku, jsem vlastně já.

Radši jsem popadla brašnu a lísteček schovala do kapsy. Měla jsem rovnou několik tipů, kdo by mi mohl tento přenádherný vzkaz poslat. Zvlášť pokud se nějaké dívky dozvěděly, že chodím se Siriusem. To jich rovnou můžu očekávat plnou poštu.

S Lily jsem se rozešla u Velké síně a naopak u ní přivítala Lydiu, se svazkem pergamenů v ruce.

„Vážně díky, že mi s tím pomůžeš," usmála se už z dálky blondýnka a připojila se k mé cestě do společenské místnosti, „vůbec se v tom nevyznám. Bylinkářství mi nejde."

Pousmála jsem se. „Věř mi, když jsem nastoupila do Krásnohůlek, byla jsem na tom stejně. A jsem ráda, že ti můžu pomoct."

Lydia mi věnovala smutný úsměv.

„Je škoda, že už tu příští rok nebudeš," pronesla a vyvalila své studánkové oči, „třeba už tě nikdy neuvidím."

Hlavou se mi prohnala myšlenka na můj rozhovor s Madam Pomfreyovou, ale rozhodla jsem si ho zatím nechat pro sebe.

„Co ty víš, někdy se určitě uvidíme. Slibuju," utvrdila jsem jí s upřímným úsměvem. Úsměv mi s pochybami oplatila, jako by snad nevěřila, že mluvím pravdu a že bych jí navštívila, i kdyby to měla být poslední věc, co udělám.

„Ale o prázdninách se musím vrátit do sirotčince. Nikdo se tam se mnou nechce bavit," pokrčila smutně rameny.

„Věřím, že to zvládneš. Navíc si budeš psát se svýma kamarádkama z Bradavic a já ti určitě taky napíšu. A co ty víš, třeba se tam objeví někdo nový."

„Ale ne nikdo jako ty."

____________

S Lydiou jsem v rohu společenské místnosti strávila skoro hodinu. Radila jsem jí při psaní eseje na téma Mandragor, které jsem z mého pečlivého studování na nadcházející OVCE znala až příliš dobře.