Marauders? Again? (WATM 2)

12

Celou noc jsem nazamhouřila oko. Nemohla jsem se zbavit myšlenek na Siriuse a na to, co se odpoledne stalo. Děsí mě to. Děsí mě, že jsem ho to nechala udělat a děsí mě, že se mi to líbilo. Už od začátku jsem sama sobě slíbila, že se nenechám zaslepit kouzlem Siriuse Blacka.

Je pravda, změnil se. Chová se ke mně hezky, stará se a to nesmím zapomenout na to, jak sakra hezký je. Ale copak by to mělo smysl? Mám teď až moc problémů, moje až nezdravé kolísání nálad a naprosto titěrnou špetku jakéhokoliv citu.

Co by na mě mohl mít vůbec rád? Ah, možná jsem po tom polibku neměla tak zbaběle utéct a dostalo by se mi vysvětlení.

Není divu, že jsem byla ráno ospalá. Jen zběžně jsem si rozčesala nově platinové vlny a na zbytek se vykašlala. Neděle nebo ne, poslední, co jsem ráno chtěla dělat bylo strávit hodinu snažit se napravit odraz v zrcadle.

I na snídani jsem naprosto ignorovala okolní svět. I když jsem to nechtěla, jediné co zatemnilo moji mysl byl Sirius. Vyhýbala jsem se jakémukoliv očnímu kontaktu, ale i přes to jsem několikrát cítila, že se na mě dívá. Pokud budeme upřímní, nezaslouží si to. Zasloužil by si nějakou hodnou a chytrou holku, která nemá zdevastovanou půlku života. Po ukončení školy by se vzali a měli spolu hromadu malých Blacků. Naprostá idylka.

„Laro," drkla do mě Kim, „seš v pohodě? Už od rána mi připadáš taková divná."

Rychle jsem zamrkala, čímž jsem se vrátila zpátky do reality.

„Tak díky," ušklíbla jsem se, „jsem v pohodě, jenom jsem toho moc nenaspala."

Znovu jsem na sobě ucítila Siriusův pohled, ale neplánovala jsem mu věnovat jediný pohled. Při pohledu na něj bych si připadala ještě hůř.

Po snídani jsem se nepozorovaně vrátila na pokoj. Dohodla jsem se s Regulusem, že vyrazíme na školní pozemky, takže tu aspoň je někdo, kdo mě od vzpomínek na včerejší odpoledne rozptýlí. Přestože je to taky Black.

Přes hlavu jsem si přetáhla vlněný svetr a oblékla svůj obvyklý zimní kabát. Je tuhá zima s horami sněhu, takže zimní výbava se mi víc jak hodí.

S úsměvem jsem proběhla hradem až na nádvoří, kde jsem si s Regem domluvila sraz. Zabalený v zimní bundě už na mě čekal, na rukou měl černé rukavice stejně jako já.

„Regulusi!" přivítala jsem ho dlouhým objetím, které mi jako vždy oplatil.

„Připravená na zimní procházku Bradavicemi?" zeptal se se smíchem a ruku mi přehodil kolem ramen.

„Jako nikdy," odpověděla jsem se smíchem a společně jsme se vydali čistou zasněženou krajinou dál.

Po několika minutách chůze plné vyprávění o událostech posledních dnů jsme došli k několika zasněženým kamenů, které pod tou vrstvou sněhu skoro nebyly vidět. Na jeden jsem usedla a dál poslouchala Regulusovo povídání o Astoře.

I přes to, jak jsem se snažila svého nejlepšího kamaráda poslouchat, na mysl se mi vracely pořád ty stejné myšlenky. Jako bych nad ničím jiným ani přemýšlet neměla. Nejen, že mě pořád matou moje vlastní pocity, ale zároveň si připadám hrozně kvůli tomu, že Siriuse úplně ignoruju. Jsem hrozný člověk.

„Laro," drknul do mě Regulus, který si pravděpodobně všiml, že jsem ho úplně přestala poslouchat. Starostlivě svraštil obočí.

„Promiň," zamumlala jsem potichu a pokusila se o úsměv. Nakrčila jsem nos, když na něj dopadla jedna studená vločka a zašklebila se. Regulus starostlivě stáhl obličej.