Marauders? Again? (WATM 2)

4

Protože už byl večer a docela přituhovalo, trochu jsem poskočila a promnula si ruce, abych se zahřála. S Hagridem už jsme asi deset minut stáli na nádraží v Prasinkách a vyhlíželi Bradavický express, který by měl každou chvíli přijet.

Vnitřně jsem zajásala, když temnou tmu protnuly dvě světla velká jako balóny a okolím se ozvalo pískání brzd a hučení vlaku. Po tváři se mi rozlil nadšený úsměv, když jsem před sebou spatřila záblesk červenočerného vlaku.

Než jsem se stačila vzpamatovat, z vlaku se začaly hrnout davy studentů. Všichni se nadšeně smáli, strkali do sebe a byli maximálně hluční, až mi z toho málem upadly uši. Nojo, novoroční radost. Bedlivě jsem pozorovala každou osobu, ve snaze zahlédnout někoho z mých přátel.

„Prváci!" nástupištěm se rozezněl  Hagridův pronikavý hlas, „Všichni prváci ke mně!" zamával kovovou lucernou, která nám všem poskytovala úplný minimum světla. Protočila jsem nad tím oči a vytáhla se na špičky, abych přes ten dav líp viděla.

Po tom, co ujásaní prváci se smíchem odhopsali za Hagridem, jsem konečně uviděla několik povědomých tváří.

„Laro!" vystřelila ke mně drobná blondýnka a než jsem se vzpamatovala, byla jsem zamáčknutá v jejím pevným objetí.

„Kim," zasmála jsem se přidušeně a objala jí nazpátek, „taky tě ráda vidím, ale lámeš mi páteř."

Kim se se smíchem odtáhla a jemně mě bouchla do ramene. „Ty jsi nějak změkla, děvče."

„Lily!" vypískla jsem nadšeně při pohledu na ospalou zrzku, která se pravděpodobně před chvílí probudila. Na tváři se jí rozlil úsměv a stejně jako Kim mě vtáhla do své náruče. Tentokrát to naštěstí nebylo na chirurgický zásah. Odtáhla se a ospalýma očima se zašklebila.

„Moc jsi nám přes prázdniny nevyrostla," změřila si mě pohledem, „dávali ti tady vůbec najíst?" zeptala se s hranou vážností, ale hned vyprskla smíchy. Pobaveně jsem protočila oči.

„Ale, Lily, nekomentuj mou výšku. Ne zase," šťouchla jsem do ní. Lily je pěkně prohnaná, je vyšší jenom o pár centimetrů. Zas tak malá nejsem. Lily se uchechtla a znova mě objala.

„No ne," zaslechla jsem pobavený chlapecký hlas, „Beth je tady!" Přede mnou se zjevila Jamesova střapatá hlava, na nose mu jako vždycky seděly jeho typické kulaté brýle. Nečekala jsem ani vteřinu a radostně mu padla kolem krku.

„Jamesi," zazubila jsem se a odtáhla se, „chyběli jste mi, všichni," obrátila jsem se i na ostatní. To už se za náma zjevil i Remus a Sirius. Petera jsem nikde neviděla.

„Kde je Peter?" nechápavě jsem nakrabatila obočí a znovu se rozhlédla kolem, jestli přece jenom nejsem slepá jako babička. To by totiž nebyla novinka. Jsem schopná přehlídnout i dinosaura uprostřed Velký síně. Vážně.

„Šel napřed," zasmál se Remus, „znáš ho." Pravděpodobně narážel na jeho nedočkavost z hostiny.

Nástupiště už bylo skoro vyklizené, jenom opodál stála malá skupinka páťaček, která zamilovaně pozorovala Poberty. Nojo, nic se nezměnilo. Sirius se na ně zářivě usmál, čímž je donutil všechny zrudnout. Vrhla jsem po něm nechápavým pohledem.

Otočila jsem se zpátky na své přátele. James už Lily držel kolem pasu a něco jí šeptal do ucha. Typické.

„Měli bysme jít, jinak nám ujedou všechny kočáry," rukou jsem mávla ke kamenné cestě a všichni jsme se postupně začali hrnout k poslednímu ztrouchnivělému kočáru, který zázračně jezdil sám.