Marauders? Again? (WATM 2)

8

Září se přehouplo v říjen a hezké počasí se pomalu začínalo kazit. Hustým dešťům a vichřicím se už nešlo vyhnout a já jsem se na noc musela zabalit do deky navíc, abych neumrzla.

Na bradavických chodbách jsem i nadále potkávala Donu Whiteovou, blondýnku, která mi celý minulý rok ničila život. Možná proto jsem se tak divila, když mě s širokým úsměvem každé ráno u snídaně pozdravila. Na rozdíl ode mě se už do famfrpálového družstva nedostala, což by jí za normálních podmínek dalo dost dobrý důvod mě urážet. Ale ne, Dona se asi doopravdy změnila.

„To mě zase nevnímáš?" nadzvedl obočí Black. Oba dva jsme po další hrozné hodině obrany mířili na lektvary s Křiklanem. Sirius byl asi jediný, kdo hodiny s profesorem Eakinsem nesnášel stejně jako já. Stoprocentně jsme k tomu měli rozdílný důvod.

„Zamyslela jsem se," zamumlala jsem a učebnice, které jsem držela v rukou, jsem uklidila do batohu, „myslela jsem, že tu dnešní dvouhodinovku s Ja-" zasekla jsem se a rychle se opravila, „s Eakinsem nepřežiju. Bylo to utrpení."

„Vážně?" zašklebil se ironicky Sirius, „Já myslel, že patříš k jeho fanklubu."

Zakroutila jsem očima nad jeho mylnou myšlenkou. Než jsem ale stihla pokračovat dál, zatočil se se mnou celý svět. Začalo se mi zatmívat před očima, ale nepotřebovala jsem jedinou sekundu navíc, aby mi došlo, co se děje. Vize se dějí.

Zhluboka jsem se nadechla a zachytila zmateného Siriuse, kterého jsem tím donutila zastavit. Jedním pohybem jsem sklouzla na studenou podlahu a chodbou se rozezněl můj nepravidelný dech. Sirius vyděšeně vykulil oči a zamrzl na místě. Neměl nejmenší tušení, co se děje.

„To, je- v pohodě," odsekla jsem zadrhovaně, „děje se to celkem- často. Vize," sykla jsem a pevně semkla víčka, ve snaze vyhnout se přicházející bolesti. Siriusovi poklesla čelist a mým uším neuniklo ani pár překvapených nadávek.

„Mám pro někoho zajít?" zeptal se ustaraně.

„Ježiš, jen to ne. Jsem v pohodě."

Sirius nevypadal, že mi tuhle obyčejnou větu uvěřil, zvlášť ne po tom, co jsem znovu bolestně zaskučela. Obklopila mě známá bolest v kostech a zatemnění mozku.

Poslední jsem si všimla Siriusovy ustarané vrásky na čele, než jsem znovu propadla do jiné reality.

Ocitla jsem se v profesorském kabinetě. Tentokrát už jsem všechno viděla jasně a ostře, žádná z mých vizí tak jasná ještě nebyla. Ten kabinet jsem okamžitě poznala. Hlavně podle obtloustlé osoby, která postávala u velkého pracovního stolu vedle krbu. Profesor Křiklan.

Vedle něj stál chlapec. Havraní vlasy měl pečlivě upravené a v temných očích se mu odrážely záblesky plamenů z krbu, kolem kterého pravidelně přecházel. Tom Riddle. Mluvil s Křiklanem.

„Jednou jsem se dostal do oddělení s omezeným přístupem a dočetl jsem se něco o jisté zvláštní vzácné magii," pronesl tak vznešeným tónem, až mě z toho zamrazilo, „jmenuje se to, jestli jsem tomu správně rozuměl... viteály," dokončil zaujatě a přeměřil si profesorův měnící se výraz. Ruce založil za záda a popošel dál od krbu. Křiklanovi z tváře spadl úsměv, tohle téma ho značně znepokojovalo.

„To je ale opravdu hodně temná magie," utrousil překvapeně a přejel Toma ustaraným pohledem. Ten se na něj znovu otočil, tentokrát s uznávajícím úsměvem, kterým si Křiklana získal už po několikáté.

„Proto jsem přišel za vámi. Ostatní profesoři nejsou jako vy. Mohli by si to špatně vyložit."

S trhavým zalapáním po dechu jsem se vrátila do reality. Cítila jsem dlaně na mých tvářích a po chvíli poznala, že je to Sirius. Zmateně jsem zamrkala a ještě víc se natiskla na stěnu. Bylo mi špatně, připadalo mi, jako by můj žaludek dělal kotrmelce a každou chvíli se měl převrátit.