Marauders? Again? (WATM 2)

7

Seděla jsem ve společence s knížkou v ruce, i když jsem písmena vůbec nevnímala. Včerejší noc byla až moc akční na to, abych byla schopná jakékoliv mozek zapojující aktivity, a proto pro mě bylo dnešní vyučování čirá hrůza. Byla jsem ráda, když nastalo odpoledne a já se mohla zabořit do pohodlného křesla uvnitř společenské místnosti.

Lily šla na pozemky s Jamesem, podobně jako Kim, která teď trávila čas s nějakým klukem z Havraspáru.

„Stoneová," ozval se za mnou vysoký dívčí hlas, který mě donutil odtrhnout zrak od knížky. Otočila jsem se na vysokou blondýnku. Na Donu. Ano, na Donu.

Přešla ke křeslu naproti mně a usadila se na něj. Sledovala jsem jí s pozdviženým obočím. Co tu dělá?

Upravila si blonďaté vlasy a pousmála se.

„Uh, Dono?" vydechla jsem nevěřícně a knížku odložila na stolek, „co jako chceš?"

„Už se s tebou nechci hádat," pronesla upřímným tónem a já se málem zadusila vzduchem. Opravdu nemůžu uvěřit, že ta Dona, která mi kvůli Siriusovi Blackovi spálila ruce a roznášela o mně pomluvy, mi teď říká, že se nechce hádat.

„Cože?" vyhrkla jsem s vykulenýma očima a hlavu naklonila dopředu.

„Myslím, že jsi slyšela. Nechci, abysme se vzájemně nenáviděly," mykla rameny a věnovala mi upřímný úsměv. Teda pokud vůbec upřímný byl. Zauvažovala jsem, jestli to není jenom další její hra, jak mě zničit.

Trochu jsem se vyklonila z křesla a pohlédla do jejího bezchybného obličeje. Vypadala, že to myslí vážně. Ale taky může být hodně dobrá herečka.

„Pardon, jestli tě to urazí, ale jak mám vědět, že to myslíš vážně?" nakrčila jsem nos, „Víš, minule jsi mi popálila ruce a já jsem ti to dost zle oplatila. Nemyslím si, že po tom je možný, abysme se my dvě měly rády."

Doně uklouzlo malé uchechtnutí.

„Nežádám tě, abysme byly kámošky. Jenom chci ukončit tenhle spor mezi náma," rukama zamávala do mezery mezi námi, „tak co ty na to?"

Co já na to? Dobrá otázka. Nedokázala jsem odhadnout, jestli Dona lže nebo mluví pravdu, ale rozhodně se mi hodilo, mít o jeden spor méně. Bez pochyby se mi to hodilo.

„No já nevím," na sucho jsem polkla a nakrčila čelo, „taky bych ten nesmyslnej spor ráda ukončila," přiznala jsem s pokrčením ramen. Dona se zářivě usmála a upravila si blonďaté vlasy.

„Takže příměří?"

„Příměří," vydechla jsem s dávkou pochyb a sledovala Donu, jak se zvedla ze zlatých polštářů s širokým úsměvem na tváři.

„Díky, Larisso," pousmála se a vesele odhopkala pryč. To mě opravdu oslovila křestním jménem? Nechala mě tam sedět naprosto vyjevenou z toho, co se právě odehrálo. Dona Whiteová mi nabídla příměří?

Než jsem se stačila natáhnout zpátky do křesla, znovu mě vyrušil něčí hlas. Při pohledu na blonďatou nebelvírskou dívenku jsem se pousmála. Přicupitala ke mně a usedla do křesla, ve kterém ještě před chvílí seděla Dona.

„Ahoj Laro," zazubila se zvesela a já ji pozdravila nazpátek. Vlasy měla volně na ramenou a v studánkových očích se jí odrážely šťastné jiskřičky.

„Tak co Bradavice? Jak ti to šlo první dva dny ve škole?" zeptala jsem se, i když jsem odpověď věděla předem. Lydia Bradavice musí milovat. Každý z Woolova sirotčince by je miloval.