Marauders? Again? (WATM 2)

15

Tuhle kapitolu chci věnovat @Snowicek, protože je u mého příběhu hroozně dlouho a vždycky mi napíše nějaký pěkný komentář. Navíc je to největší shipperka Relissy a taky jeden ze tří lidí na Wattpadu, se kterýma jsem měla tu šanci si napsat.

Dům Rodiny Potterových, 1977

Za okny se chumelilo, bílé sněhové vločky se sypaly z nebe, jako by se s nimi roztrhl pytel. Východ slunce byl schovaný za hustými sněhovými mraky, proto byla celá atmosféra za dveřmi studená a pochmurná.

Od páté ráno, co jsem si oklepala boty od sněhu na rohožce rodiny Potterových, jsem ve tmě seděla na hnědé pohovce a ve zmrzlých dlaních svírala hrnek s čajem. Má taška se pořád válela v předsíni, ale já usoudila, že rodině Potterů, kteří teď ještě hluboce dřímali, to vadit nebude. Já sama jsem na měkké pohovce, kterou jsem přes deset dní nezažila, usínala. Ale kdykoliv jsem zavřela oči, zjevil se mi obraz několika černých dravců, kteří se vrhli na mou pravou nohu. Při té vzpomínce jsem prudce rozevřela oči a prsty přejela po až nezdravě dlouhé jizvě, která se mi táhla přes lýtko. I přes to, že cesta byla úspěšná, nebyla bych to já, kdybych nevyvázla s další jizvou a několika odřeninami.

Po několika minutách dumání na mě začala doléhat únava a já konečně klidně zavřela víčka a propadla se do bezesného spánku.

Probudila jsem se do příjemné vůně čokolády a vánočního stromečku, která se linula domem. Na sobě jsem cítila měkkou bavlněnou pokrývku a já si ani nedokázala vzpomenout, kdy jsem si lehla. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jsem na pohovce rodiny Potterových.

Rozlepené oči jsem si promnula rukama a i s pokrývkou, která mě stále příjemně hřála, jsem se zvedla do sedu. Pohled se mi naskytl na hnědovlasou Euphemii v zástěře, která právě vyndavala bábovku z trouby. Položila ji na plech a když si všimla, že jsem vzhůru, radostně se na mě otočila.

"Dobré ráno," pozdravila mě a s milým úsměvem přede mě postavila hrneček horké čokolády, "ani jsem tě neslyšela přijet, jak dlouho jsi tu byla?"

Pohledem jsem zabloudila k hodinám, které ukazovaly tři čtvrtě na devět.

"Asi od pěti? Byla jsem unavená, asi jsem omylem usnula," znovu jsem si promnula obličej a do rukou uchopila horký hrnek s čokoládou.

"To je v pořádku," Euphemie se usmála a vrátila se zpátky do kuchyně, aby nakrájela čerstvě upečenou bábovku, "všichni se o tebe báli, když nepřišel další dopis. Zvlášť Sirius. Je pravda, že vy dva..?" věnovala mi tázavý pohled a já cítila, jak mi zrůžověly tváře. I přes to jsem si myslela, že paní Potterova zná na tuhle otázku odpověď.

"Uh, jo," podrbala jsem se na zátylku a přesedla si na židli k jídelnímu stolu.

Euphemie se pro sebe zasmála a přejela můj obličej dalším pohledem.

"Bude rád, že už jsi tu," uznala a položila na stůl talíř s bábovkou, "nechceš ty odřeniny vyléčit?" zeptala se a se svraštěným obočím si prohlédla několik malých šrámů na mém obličeji. To ještě neviděla mojí nohu.

"To je v pohodě. Dokážu si to vyléčit sama, ale ještě jsem na to nenašla čas."

"Dobře," kývla s úsměvem, "James a Lily ještě vyspávají, Sirius taky. Peter bohužel odjel zrovna včera, takže jste se minuli. A Fleamont, ten jel nakoupit něco k jídlu, říkala jsem si, že tu budu, kdyby jsi se vrátila. Všichni už jsme si dělali starosti, jsem ráda, že jsi tady. Co to ten Brumbál zase vymýšlí, kolik se ti toho mohlo stát.." zakroutila nad Brumbálem hlavu Euphemie. Ta vypadala úplně stejně jako před rokem. Kudrnaté hnědé vlasy měla přesně po ramena a na tváři jí hrál široký zářivý úsměv.