Marauders? Again? (WATM 2)

20

Tuhle kapitolu věnuju úplně všem, kteří tenhle příběh čtete, protože to znamená, že jste se prokousali přes více než padesát kapitol hrozného čtení.

Rozevřela jsem víčka. Okolí mi splývalo do jedné velké bílé šmouhy, ale po několika zamrkáních se nade mnou začal rýsovat strop s obrovskými zářivkami.

Končetiny mi brněly, můj pokus pohnout pravou nohou nevyšel ani po druhé, ale i ono nenáročné snažení mě tolik vyčerpalo, že jsem toho raději nechala.

Najednou mi začalo docházet, co všechno se stalo, kde vlastně jsem. Poslední, co jsem měla před očima byla rozklepaná Astora, červený paprsek a rozmazaný vír, když jsem padala dolů z Astronomické věže.

Chtěla jsem se zvednout, ale zjistila jsem, že to bude ještě náročnější, než jsem tušila, a proto jsem jen hlavu naklonila na stranu, abych uviděla více jak bílou omítku.

„Slečno Stoneová," dolehl ke mně milý ženský hlas. U mé postele se zjevila neznámá tvář mladé ženy, jenž byla celá oděna v bílém. „Vidím, že jste konečně vzhůru."

Znovu jsem několikrát zamrkala, abych zaostřila její obličej, ale ani přes to, jsem její rysy ani hlas nepoznávala.

„Kde to jsem?"

„V nemocnici u svatého Munga," odpověděla mi milým tónem a do poháru nalila nazelenalý lektvar, „spadla jste z pořádné výšky. Zlomila jste si několik kostí, některé jsme už spravili, ale pár z nich bude chtít nějaký ten čas."

Ta neznámá paní mi pomohla do sedu a téměř okamžitě mi do ruky vrazila smrdící lektvar. Celé mé tělo bylo rozlámané, připadalo mi, jako by se mělo každou chvílí rozpadnout do nejmenších kousků. Byla jsem ráda, když jsem lektvar rychle vypila a znovu ulehla do měkkých přikrývek.

„Jak dlouho tu jsem?" zeptala jsem se chraplavě a s odkašláním zvedla hlavu.

„Bude to týden. Nechtěli jsme vás budit, takhle to bylo nejlepší," kývla hlavou, „je tu jeden chlapec, pokud by jste ho chtěla vidět."

„Sirius?"

„Myslím, že se tak jmenuje."

Na několik vteřin zmizela za plachtou. Zhluboka jsem vydechla. V hlavě jsem měla guláš, vzpomínky z oné noci se mi do sebe vpíjely, že jsem vlastně ani nevěděla, co se stalo.

„Laro, u Merlina." Hlavou jsem cukla při zaslechnutí povědomého hlasu. Sirius zněl unaveně,o faktu, že několik nocí nezamhouřil oko svědčily i jeho velké kruhy pod očima a nabledlá kůže.

„Siriusi," vydechla jsem šťastně a pokusila se zvednout do sedu. Sirius přispěchal k mé posteli a usedl na židličku hned vedle mě.

„Jak ti je?" vzal mě za ruku, která výjimečně nebyla obalená obvazy.

„Bolí mě celý tělo, ale dá se to zvládnout," přiznala jsem s úsměvem a stiskla jeho dlaň. Pousmál se.

„Siriusi? Co přesně se stalo? Astora je ta, která ti spálila ruce a mě je-"

„Já vím," uklidnil mě Sirius, „všechno už je v pohodě."

Nakrčila jsem obočí, což ho přimělo k tomu, aby začal s vyprávěním jedné z mých největších nočních mur.

„Když ses nevracela, řekl jsem ostatním, že tě půjdu najít. Myslel jsem, že ty a Regulus možná... Mýlil jsem se a přišel pozdě, Laro. Promiň." Jeho výraz značil provinilost, která mu vůbec nepatřila. I přes to jsem se ale pozastavila nad faktem, že si myslel, že jsem se s Regulusem chtěla sejít pod jinými záměry než přátelskými.