Marauders? Again? (WATM 2)

21

Tahle závěrečná kapitola je věnována mně, protože jsem měla včera svoje šestnácté narozky. Je také věnována úplně všem, kteří při tomhle příběhu zůstaly, přestože už trvá více než rok. Děkuju vám moc!

„Tak co?" doběhl k nebelvírskému stolu uchvátaný Remus, pro tentokrát bez jakékoliv učebnice v ruce, co se za ty poslední měsíce zdálo jako obrovská úleva. Všichni jsme dokončili i svou poslední zkoušku OVCE a já poznala, že nejen mně spadl ze srdce obrovský kámen.

„Vyplnila jsem všechno, ale nevím," zamumlala Lily s ustaraným pohledem, který donutil Jamese protočit nad zrzkou oči.

„Lily, pokud neprojdeš ty, tak vážně nikdo."

Hlasitě jsem se uchechtla a odsunula od sebe prázdný talíř. „James má pravdu."

Remus si přisedl vedle Siriuse a na talíř si naložil svůj oběd.

Doufala jsem, že se mi všechny a testy povedly, protože zrovna ony byly to, na čem závisí má nadcházející budoucnost. I přes vizi, která se mi těsně před včerejším usnutím dostavila a vystavila mě tak dalšímu vyčerpávajícímu utrpení, jsem musela být silná a vytrvat. Ale stále mi mozek sžírala otázka toho, co se bude po dokončení sedmého ročníku dít.

James a Lily to měli jednoduché. Před několika dny přiběhla šťastlivá zrzka do nejvyššího pokoje skoro v slzách, ovšem s blyštivým prstýnkem na svém levém prsteníčku. Od té doby jsme Kim a já slýchaly o jejich plánech na společné bydlení a možná i několik malých přírůstků do Potterovic rodiny.

Dokonce i Kimin havraspárský Theodor Brück, kterého nám konečně představila, plánoval s mou blonďatou kamarádkou všechnu blízkou budoucnost. Byla jsem šťastná, že i Kim konečně našla svého vyvoleného, ovšem mně v mysli stále tkvěly chmurné myšlenky na to, jak bude můj život po studiu v Bradavicích pokračovat.

„Co se tváříš tak kysele?" šťouchla do mě veselá Kim. „Jsem si víc než jistá, že jsi v bylinkářství excelovala, málem se ti kouřilo od brku, jak rychle jsi psala."

Pousmála jsem se nad její poznámkou.

„Snad to bude v pohodě," uchechtla jsem se.

„Snad?" pozvedla se smíchem obočí. „Milá Laro, za chvíli už budeš bradavická lékouzelnice," vyjekla ž příliš nadšeně, ale dokonce i Lily se k ní se smíchem přidala.

„Ten kurz zvládneš levou zadní."

S každým dnem, který plynul se blížil konec školního roku. Všichni jsme si poslední měsíc v bradavicích snažili užít se vším všudy, a proto jsme se nevyhnuli ani dalšímu pobertovskému večírku na počest našeho ucházejícího druhého místa ve famfrpálovém poháru, který bohužel vyhrál Ianův zmijozelský tým, a mých osmnáctých narozenin.

Tolikrát jsem se snažila vyhledat Reguluse a přimět ho, aby celou situaci znovu zvážil, ale jakkoliv jsem se snažila, nikdy mi nevěnoval jediný pohled. Začal trávit až nebezpečné množství času se svou sestřenkou a jejími kumpány, což ve mně vyvolalo hluboký strach, že Reguluse jako kamaráda ztratím navždy. Ale copak by se zrovna Regulus dokázal změnit?

Téměř každý den jsem chodila za Brumbálem a vyptávala se ho na novinky ohledně války, která se za zdmi školy chystala k vypuknutí jako sopka plná bublajícího magmatu. Dělala jsem vše, co bylo v mých silách. Snažila jsem se vyvolat vize, které by snad mohly napomoct k nalezení zbývajících viteálů, ovšem neúspěšně. Pátrala jsem po čemkoliv, co by značilo nějaké nové schopnosti, o kterých věštba mluvila, ale mezi těmi pořád zůstávalo jen ovládání vody a hadího jazyku, který jsem více než rok nevyužila.