The Greater Good (Harry Potter / Grindelwald / CZ)

1 | Místnost Přechodů

Naštvaně kroužila po Místnosti přechodů. Slíbil, že tu bude nejdéle v osm pět. Osm pět odbilo tak před 15 minutami. Kdykoliv zaslechla, jak se někdo vynořuje ze dveří, s očekáváním čekala, kdo to bude, ale zatím neměla štěstí. Navíc Místnost Přechodů byla místnost, která byla přívětivá za dne, ale děsivá v podvečer, kdy tudy projde jen pár studentů, ne stovky, jako to bývá o přestávkách.

Kupole místo střechy ve dne dovnitř vpouštěla sluneční paprsky, ať už venku svítilo slunce, stmívalo se nebo pršelo; pro kupoli bylo vždy slunečno. Ale když už padla tma velká natolik, že nebylo jisté, zda je den či noc, kupole pomalu pohasínala. V noci byla vidět jen tma, žádné hvězdy ani měsíc, a v takovou chvíli bylo děsivé stát v ohromné Místnosti Přechodů, v místnosti se spoustou dvoukřídlích dveří, které zejí prázdnotou, a člověk vidí, jak se v nich převaluje tma.

„No tak, Gelle, kde jsi," zabručela naštvaně a objala si paže. Už bylo dávno po vyučování, tak nemusela mít uniformu, ale i když většinou byl celý hrad vytopený a vcelku útulný, v tuhle pozdní hodinu stěny hradu už chladly a kradly chodbám drahocenné teplo.

Zaslechla další nenápadné šustnutí, jak někdo procházel dveřmi. Ohlédla se a povzdechla si. „Konečně!" řekla nahlas a její hlad se přenesl přes celou místnost. Dlouhovlasý světlovlasý mladík se za zvukem otočil a usmál se.

„Morg."

Morgana si založila ruce na hrudníku. „Slíbils, že tady budeš už tak před půl hodinou! Je mi zima a myslela jsem si, že tě zabiju! Příště už na tebe čekat nebudu, jasný? To tys mi chtěl něco ukázat, já to vidět nepotřebuju," vyčetla mu uraženě.

Gellert si sundal kabát a přehodil ho Morganě přes ramena. „Na. Mně je teplo, můžeš si ho zatím nechat." Morgana si Gellerta chvíli nevěřícně prohlížela, ale nakonec uznala, že asi o nic nejde, a pokud ano... no, pokud se Gell pomátl, jí aspoň bude teplo. Navlékla ruce do rukávů a vypadalo to, jako kdyby byla mládě mozkomora, pokud tedy mozkomor má mláďata. Gellert byl snad o dvě hlavy vyšší, takže jeho kabát, který on měl normálně do poloviny stehen, ona měla do snad poloviny lýtek.

„Hele," začal Gellert znovu mluvit, „jestli nechceš jít, nemusíš, můžeš se vrátit do pokoje! Nemusím ti to ukazovat." Celou dobu měl jiskru v očích. Míchalo se tam nadšení, triumf a něco dalšího, co u Gellerta bylo vidět vždycky, ale nikdy jste si nebyli jistí, co to je, prostě ho to doprovázelo všude. Jako kdyby ho obklopovala jakási atmosféra neurčitého původu. Morgana se v té atmosféře naučila dýchat. Ta atmosféra, kterou kolem sebe Gellert šířil, ji přitahovala. I proto se s ním jednoho dne rozhodla seznámit. Bylo na něm něco zvláštního, tajemného, ne jako na ostatních klucích. Jiní kluci se na ni dívali jako na maso, kterého si mohou trochu urvat, zatímco když si jí začal všímat on, připadalo jí, že ji bere jako kolegyni v honu za něčím, něčím co je přesahuje. Za „Vyšším dobrem", jak tomu Gellert s oblibou říkal.

„Kdybych tady mrzla jen o minutu dýl, řekla bych ti, ať si strčíš to svoje tajemství někam," zamračila se na něj.

Gellert se usmál. „Věděl jsem, že neodmítneš," prohlásil vítězoslavně. „Na to tě znám až moc dobře, Morg."

„Jo, jasně," protočila Morgana oči znuděně, ale nakonec se i usmála. Celá ta přitažlivost, která ji ke Gellertovi táhla už pro ni bohužel nebyla jen zvídavost, jako tomu bývalo dřív, věděla, že celý ten jejich ekosystém, postavený na vzájemné důvěře a jen a pouze přátelství, se pomalu hroutí – a to jen díky ní. To ona zasadila první ránu, a pravděpodobně zasadí i tu poslední. Musí kontrolovat všechny své pohyby a rozhodně si nesmí dovolit další letmý úsměv Gellertovým směrem. Podívala se mu do očí. „Tak jo," vzdala se, „cos mi to chtěl ukázat?"

Gellert ji obešel, stoupl si za ní a otočil jí ramena. „Co vidíš?" Natočil ji kousek doprava a nechal ji stát a zírat před sebe.

„Ehm, Místnost Přechodů. Dveře Přechodů?" vyjmenovávala postupně věci, které viděla bez otáčení hlavou.

„Skoro." Lehce jí zatlačil do zad a donutil ji tak k pohybu. Po několika metrech ji zastavil a natočil k jedněm dveřím. „Dobře, řeklas dveře Přechodů. Kam vede tenhle Přechod?"

„Do podzemí. Do jednoho z těch hlubších tunelů," řekla nakonec, když přečetla název lokace, který byl azbukou ozdobně nadepsán nad horním rámem.

„Správně. A tam my půjdeme." Jemně jí zabořil ruku do zad, ale Morgana se ani nehla.

„Počkej, Gelle. Nevíme, kde se objevíme, co tam chceš dělat? Pravděpodobně tam léta nikdo nebyl. Navíc, na druhé straně budou pravděpodobně zapečetěné, jako většina dveří vedoucích do tunelů pod hrad. Divím se, že jsou vůbec otevřené tady," namítla a prudce se na Gellerta otočila.

Gellert se samolibě usmál. „Ty sis ani nevšimla, co? Přišel jsem jimi sem!" Zněl nadšeně. „Už jsem to tam trochu prozkoumal, uvidíš."

„Cože?" zarazila se Morgana, „jak to? Máme zakázáno tam chodit, tyhle dveře by ani neměly být otevřené!"

„Klid, Morg, jsou otevřené, tak proč bychom tam nemohli?" Gellert neváhal a dveřmi prošel do neznáma.

Morgana ještě chvíli váhala, nevěděla, jestli by měla jít, nebo zůstat. Ale Gellert většinou nedělal nic špatného, dělal jen věci, na kterých mu záleželo a tohle mu připadalo důležité. Rozhlédla se, zda někdo není v Místnosti Přechodů, někdo, kdo by ji mohl vidět vejít do dveří, které vedou do tunelu umístěného v téměř nejhlubším patře školy. Skoro jí bylo líto, že tam nikdo není, měla by alespoň důvod nejít. Ale nakonec zavrtěla hlavou a starosti hodila za hlavu. Dveře jsou otevřené, proč by je nemohla použít? Navíc, je to Gellert, všechno bude v pořádku. Poslední rok na škole by se mohla trochu odvázat, nebo ne? Třeba to bude zábava.

Udělala krok do tmy.