The Greater Good (Harry Potter / Grindelwald / CZ)

17 | Následky černé magie

Otevřela oči. Byla neuvěřitelně zmatená. Kde je? Bílá. Proč je tam bílá? Předtím všude byla černá. Najednou se jí zvedl žaludek. Co nejrychleji se otočila na stranu, ale i tak stihla pozvracet část postele. Hlava jí visela z postele. Dívala se do kaluže zvratků a modlila se, aby se nepozvracela znovu. Když měla pocit, že už je její žaludek v pořádku, lehla si. Zjistila, že má zvratky i ve vlasech a na noční košili, která vypadala jak z nemocnice. V tu chvíli jí došlo, kde je. Nemocnice. Do pokoje vešla sestra s mopem.

„Dobré poledne, slečno. Už je vám lépe? Včera to s vámi vypadalo hůř. Už odtud nechcete utéct? Museli jsme vám pokoj očarovat. Bohužel ho nesmíte opustit bez povolení."

Morgana na ni nevěřícně zírala. „Prosím?" zeptala se zmateně.

Sestra se zářivě usmála. „Říkala jsem, že –, " snažila se zopakovat všechno, co řekla, ale Morgana jí skočila do řeči.

„Já vím, co jste říkala. Ale já si nic nepamatuju," zavrtěla Morgana hlavou opatrně. Nechtěla se znovu pozvracet.

Sestra začala vytírat. „Ach ano, to říkáte pokaždé, když se probudíte. Občas to vypadá, že zapomínáte i během toho, co jste vzhůru, ale už je to lepší. Po 10 dnech, co tu jste, vypadáte zatím asi nejlíp. Dokonce i srozumitelně mluvíte a nejste agresivní."

„10 dní? A kde vůbec jsem?"

Sestra přikývla. „Ano, 10 dní. Jste v Petrohradské nemocnici. Ta kletba, co vás zasáhla... Máte štěstí, že vás sem přenesli tak rychle. Navíc to vypadá, že ošetřovna v Kruvalu má velmi dobrou úroveň, ošetřovatelka vypadala, že ví, co dělá."

Morgana přikývla a lehla si. Petrohradská nemocnice. To znamená, že buď její matka nebo její otec jí tu zaplatili pobyt. Otec k ní byl velmi štědrý a Petrohradskou nemocnici si mohl dovolit, chtěl by pro ni to nejlepší. Matka by pro ni chtěla to nejlepší, aby vypadala, a že si to může dovolit. Což rozhodně mohla. Sestra ale mluvila o nějaké kletbě.

„Co jste myslela tou kletbou?" zeptala se opatrně, když sestra čistila postel a její vlastní osobu od zvratků.

„Ta kletba, co vás zasáhla. Proto jste tady. Byla to doopravdy ošklivá kletba, vůbec nechápu, jak jste na ni mohla v Kruvalu narazit. Něco tak černého," zamračila se sestra a podezřívavě si ji změřila. „No, takové kletby se tu u nás objevovaly naposledy za Rasputina. Není radno si s nimi zahrávat. Nezkušený kouzelník je nedokáže ovládnout."

Morgana zarytě mlčela. Nehodlala už se zdravotní sestrou promluvit byť jen jedno slovo. Vzpomněla si, jak to bylo. Viděla ten obrovský mrak, který ji obklopil. Snažila se zadržet slzy. Ta hrůza, která ji obklopila... byl to jen smutek a děs. Vyvolalo to v ní všechny děsivé a smutné vzpomínky. Samotu. Prázdnotu.

Sestra beze slova douklidila a zkontrolovala její zdravotní stav. Morgana se zatím snažila zadržet slzy a potlačit zvláštní pocit v žaludku. Sotva za zdravotnicí zaklaply dveře, Morgana se skulila do klubíčka a rozbrečela se. Vyčerpáním o něco později usnula.

Když se znovu po několika dnech probudila, cítila se naprosto skvěle. Vydržela vzhůru celý den, normálně přijímala potravu, i když v malých porcích. Zvládla normálně chodit, i když byla brzy unavená a nedokázala si představit, že by třeba měla vyjít schody. Dohromady strávila v nemocnici asi měsíc. Lékouzelníci si chválili její stav a říkali jí, že její jediné štěstí, že se tak rychle uzdravuje, je její odhodlanost udržet se naživu. Navíc usoudili, že kletba neměla za účelem zabíjet či způsobovat jakoukoliv fyzickou újmu, a tak tělo sneslo nával černé magie o něco lépe.

Morgana ale i v těch nejlepších momentech neustále cítila pocit samoty, prázdnoty a šílené hrůzy někde v jejím těle. Věděla, že ta kletba tam zůstala, je v ní, schovává se.

V noci se často budila a křičela, ale zvykla si na to. Občas jí prostě vypadly vzpomínky, ale stávalo se čím dál tím méně, každopádně bylo zvláštní jít po chodbě na záchod a najednou si uvědomit, že nevíte, kde jste, co tam děláte a kdo jsou lidi okolo. Jednou málem zaklela jinou pacientku.

Brzy ale nebyl žádný důvod ji v nemocnici držet o něco déle. Její propuštění z nemocnice, společně s několika málo dalšími okamžiky, kdy podepisovala souhlasy s jednotlivými vyšetřeními, byl moment, kdy spatřila svou matku. Byla by raději, kdyby ji vyzvedl otec, prarodiče nebo vlastně kdokoliv jiný... jen ne ona.

Matka s ní nepromluvila jediné slovo, dokud nestály před nemocnicí. „Dnes odjíždíš zpět do Kruvalu. Stále musíš složit závěrečné zkoušky. A na výbornou. Je ti to jasné?" V jejím hlase nebyla jediná známka něhy či alespoň lítosti. Většina matek by se o své dítě bála, pokud by bylo zasaženo kletbou, ale její matka ne. Vždycky se od ní očekávalo, že všechno snese maximálně tak se zatnutými zuby, nebude si stěžovat a bude slušná. Nic jiného od ní matka nevyžadovala.

Morgana v odpověď přikývla.

„Výborně," tleskla rukama její matka. Mávla hůlkou a během několika vteřin ze zatáčky přijel kočár tažený dvěma pegasy.

„Kam to bude?" zeptal se kočí, když seskočil, aby mohl dámám otevřít dveře a pomoci jim do kočáru.

„корабль," odpověděla její matka stručně. Kočí přikývl a natáhl ruku. Matka mu do ní položila váček krublů. „Snad to bude stačit."

Kočí přikývl, zavřel za nimi dveře. Morgana slyšela šlehnutí biče a kočár se rozjel... a pak už byli ve vzduchu.

„Přemístila bych se s tebou, ale prý nesmím," nakrčila nos její matka, „jsi na to prý dost slabá, tak nehodlám nic riskovat. Ještě bych mohla přijít o svou jedinou dceru."

Morgana cítila, že něco není v pořádku, nebyla si ale jistá co.

Matka pokračovala. „Po tom hrozném incidentu jsem se málem zhroutila," řekla naprosto nevzrušeně a Morgana měla pocit, že za zhroucení považuje pravděpodobně nějaký jiný pocit. Možná tak znepokojení, že její dcera mohla být tak bláhová a připlést se k něčemu takovému jako je experiment s černou magií.

Co ale Morganě vrtalo hlavou celou dobu, kdy ležela v nemocnici, bylo, proč není ve vězení. Zahrávala si s několika zakázanými lektvary, vymýšlela nové lektvary a zaklínadla, experimentovala s černou magií.

„Ještě, že se k tomu ten chlapec přiznal, jinak by tě vyšetřovali. Proč jsi musela být tak hloupá a sledovat ho do sklepení? Kdyby si tím chlapcem nebyla posedlá, byla bys v pořádku," vyplísnila jí, ale Morgana seděla vzpřímeně, nic neříkala a koukala na polstrování sedačky naproti.

Matka na odpověď ani nečekala. „To už je jedno, stalo se, něco takového bohužel nedokážu nechat zmizet, takže s tím budeme muset žít. A, Morgano, miláčku, snad tě potěší, že jsem to zasnoubení zrušila. Slyšela jsem, že jsi to špatně snášela. Ale původně to byla jen a jen pro tvé dobro."

Morgana rychle otočila hlavu na matku. Ta měla jako vždy nečitelný výraz. Pokud se pod tou maskou schovávaly zármutek, radost či nenávist, nebylo to poznat. Morgana ten výraz ale uměla taky.

„Děkuji, matko," odpověděla automaticky a stočila pohled zpět na sedačku. V hlavě už se jí pomalu dařilo urovnat myšlenky a došla k závěru, že Gellert vzal vinu na sebe. Proto nebyla ve vězení a vracela se do Kruvalu. Byla mu za to vděčná, ale až před branami Kruvalu si uvědomila, že to znamená, že Gellerta vyloučili. Pokud tu není Gellert, zbyla jí jen Anastasiya.

4