The Greater Good (Harry Potter / Grindelwald / CZ)

15 | Zrcadlo

Chodba byla poměrně úzká, alespoň vzhledem k tomu, že dřív byla používaná k propojení jedné strany hradu s druhou, každopádně Morgana odhadovala, že vedle sebe by se dvě tři osoby vešly. Merlin šel odvážně vepředu, ale nevydal ani hlásku. Průvod uzavírala Morgana, nad kterou se vznášela světelná koule a provázela ji na každém kroku. Tajná chodba nebyla moc zajímavá, architekturou připomínala zbytek hradu, takže až na to, že byla celá zaprášená a při každém jejich kroku se zvedl obláček prachu, nic nenaznačovalo tomu, že by to byla tajná chodba. Celému dojmu napomáhaly i občasné tapisérie nebo podstavce s vázami, sochami a bustami. I tak si ji ale Morgana pozorně prohlížela a přemýšlela, jak takové chodby mohly upadnout v zapomnění. Chápala, že s Místností přechodů už nebylo nutno ty chodby používat, ale ta chodba vypadala natolik nepoužívaně, že pochybovala, že by tu během posledních dvou století někdo byl. Možná, že tajné chodby nahoře ve hradu jsou stále používané, kdo ví...

„Počkej! Stůj!" Téměř to vykřikla a Gellert se polekaně otočil, hůlku měl připravenou. Morgana ale stála čelem k jednomu z gobelínů, který visel na zdi. „Podívej," zašeptala a rukou přejela po gobelínu. Vypadal o něco lépe udržovaně než ostatní gobelíny, kolem kterých prošli, to na něm ale Morganu nezaujalo.

„Vypadá jako ten, kterým jsme se dostali sem," ozval se Gellert, sotva si gobelín pořádně prohlédl. Morgana přikývla a lehce se gobelínu dotkla, ale nic se nestalo. Gellert si uklidil hůlku a vydal se na cestu, ale už po pár krocích mu došlo, že Morgana stále stojí u gobelínu. „Morg. Pojď. Je to jen gobelín."

Morgana ale nevypadala, že by ho vnímala, možná ho i schválně ignorovala. Gellert začal netrpělivě klapat nohou, ale ani to Morganu nevyvedlo z míry. Poté, co gobelín celý prozkoumala, vytáhla hůlku. „Pár věcí tu chybí. Na tom prvním byli jezdci, ne pěchota. Ten hrad byl celý, tady je jakási rozvalina," začala vyjmenovávat a každé části, která byla jiná, se dotkla hůlkou, „a tady vepředu byly ženy oděny v krásných šatech, nebyly to hrající si děti." Sotva se dotkla i poslední vyjmenované části, gobelín se zatřepetal a zmizel. Na jeho místě se objevily krásně kované dveře podobné těm, které oddělovaly v celém hradu jednotlivá křídla.

Gellert přešel až ke dveřím. „Občas mám pocit, že bys měla chodit na jasnovidectví. Neříkej mi, že tohle jsi odhalila pomocí úvahy a že ti to neřekla křišťálová koule."

Morgana se usmála. „Jen dávám pozor. V celé škole jsem nikdy neviděla dva stejné gobelíny. Ani ty, co visely cestou, nebyly stejné. Alespoň mi to tak nepřipadalo... a tenhle byl tamtomu až nápadně podobný." Další chvíli jen stáli a pozorně dveře sledovali, ale ani jeden z nich neměl tu odvahu je otevřít. Morgana pevněji sevřela svou hůlku. I když si byla poměrně jistá, že by se zvládla ubránit i bez hůlky, s hůlkou v ruce si byla jistější, věděla, že hůlka ji nezradí. Gellert se také ozbrojil a ani jeden z nich nemyslel na Merlina, který je z dálky přemýšlivě sledoval. Sotva měl Gellert hůlku v ruce, natáhl volnou ruku ke dveřím a lehce stiskl kliku. Dveře se téměř samy otevřely bez jediného zvuku, jako kdyby je někdo celé ty roky udržoval naolejované.

Uvnitř byla naprostá tma. Morgana mávla hůlkou a světelná koule vlétla do místnosti a celou ji osvětlila. Místnost byla překvapivě čistá a uklizená. Okolo stěn stál ručně vyřezávaný nábytek, všechen sladěný. Morgana soudila, že dřevo bude z ořechu a obdivovala kohokoliv, kdo nábytek vyřezával. Byl nádherný, na místech pozlacený, ale nikdy ne moc. Celá místnost vypadala elegantně. Co ale nejvíce uchvátilo jejich pozornost, bylo velké zrcadlo. Bylo velkolepé, ale vzhledem k ostatnímu nábytku působilo trochu rušivým dojmem, Morgana měla pocit, že zrcadlo tam původně být nemělo, bylo tam pouze dodatečně postaveno, a proto úplně neladí s celkovým vzezřením místnosti. S hůlkou před sebou udělala několik kroků blíže k zrcadlu. Když si byla jistá, že ji nic nehrozí, ruku spustila. Vedle ní se objevil Gellert. Pár minut mlčky stáli a obdivovali zrcadlo, než se Gellert znovu pohnul a potichu začal procházet místnost a prohledával různá šuplata. Morgana zůstala stát před zrcadlem. Něco jí na tom zrcadle nesedělo – a pak jí to došlo. Bylo zaprášené. Jediný kousek nábytku, který nevypadal jako zbrusu nový. Zvedla ruku s hůlkou a mávla. Prach se začal zvedat a najednou zmizel. V tu chvíli si Morgana všimla nyní jasně čitelného nápisu vyrytého do mohutného zlatého rámu zrcadla.

„Erised stra ehru oyt ube cafru oyt on wohsi," zašeptala, ale věta jí nedávala jakýkoliv smysl.

Ještě jednou se do zrcadla zadívala, když si uvědomila, že její odraz vypadá zvláštně. Zvedla ruku, aby si dala za ucho pramen vlasů a téměř vyjekla leknutím, když si uvědomila, že odraz v zrcadle se nehýbe. Došla až těsně před zrcadlo a bojácně se dotkla jeho povrchu a její odraz udělal to samé. Oddychla si a udělala krok zpět, když si v zrcadle všimla, že stojí někdo za ní. Otočila se, ale nikdo tam nestál. Gellert klečel o pár metrů dál a prozkoumával obsah jedné ze skříněk.

Morgana zůstala stát a dál se dívala do zrcadla. Postava, která původně byla někde za ní, se začala blížit a pak se vyjasnila a postavila se vedle ní. Byla to její matka s tím samým povýšeným úsměvem, se kterým ji Morgana znala. Vyděšeně se podívala vlevo, ale nikdo tam nestál, v zrcadle její matka ale stále stála, ale spolu s davem. A ten dav... vykřikoval Morganino jméno. Matka byla rozzuřená, ale nakonec se dav obrátil proti ní a vyhnal ji. Matka zmizela. Morganě se rozlil v těle zvláštní pocit. Nevěděla, jestli by to měla specifikovat jako štěstí... možná spíše úleva a nadšení, když viděla matku zesměšněnou. Ti lidé měli radši ji, ne její matku.

„Gellerte?" ozvala se potichu. Gellert beze slova zavřel další skříň a došel až k ní.

„Nic jsem nenašel. Je staré oblečení. Ale většina je prázdná," poznamenal a kývl směrem ke skříním, které stihl prohledat.

„Gellerte," ignorovala jeho neúspěchy Morgana, „to zrcadlo, já nevím, je... zvláštní."

„Co je s ním?" zamračil se Gellert na zrcadlo. Stáli vedle sebe a oba se dívali do zrcadla. Morgana byla zmatená. Kam zmizel ten dav, který tam před chvílí viděla? Vytlačila Gellerta pryč, tak aby viděla v zrcadle jen sebe a nijak nereagovala na Gellertův zmatený pohled. Dav a matka se znovu objevili.

„Když se podíváš do zrcadla, vidíš tam něco?" zeptala se Gellerta s pohledem stále upřeným na zrcadlo.

„Ne, jen tebe. Proč?" zamračil se Gellert. Nelíbilo se mu, v jakém je Morgana rozpoložení. Nikdy ji neviděl tak rozhozenou, a přitom tam soustředěnou zároveň. Morgana ho popadla za ruku a postavila ho před zrcadlo, následně udělala pár kroků pryč, aby nebyla v zrcadle vidět.

„A co vidíš teď?"

Gellert zavrtěl hlavou. „Sám sebe, co bych – počkej, něco držím v ruce. Je to hůlka. Bezová hůlka."

„Nevím, co to má znamenat, jestli to zrcadlo ukazuje budoucnost nebo co já vím, ale ukazuje něco jiného než realitu."

Gellert se na zrcadlo podezřívavě zadíval. „A přesně proto ho zamkli v tajné místnosti, která se nachází v tajné chodbě. Aby sem nikdo nechodil a nikdo ho neviděl." Chytl Morganu za paži a jemně ji tlačil směrem k východu. Morgana ale nedokázala odtrhnout pohled od zrcadla, které ji začalo během tak krátké chvilky naprosto fascinovat.