The Greater Good (Harry Potter / Grindelwald / CZ)

4 | Setkání na arkádách

Pár minut před půlnocí se jí povedlo zbavit Anastázie a ostatních a rychle zmizela se sálu. Vydala se směrem k Místnosti Přechodů. Rozhodla se zajít na její oblíbené místo na hradě. V noci bylo ještě krásnější než ve dne. Nejlepší bylo, když byla vidět polární záře, pak se celé údolí jakoby rozsvítilo a hrálo temnými barvami a stíny.

Když došla do Místnosti Přechodů, pár lidí už tam bylo. Gellert mezi nimi nebyl, ale to Morgana ani nečekala. Vydala se ke Dveřím vedoucím do 7. patra. Dvě dívky ve skupince opodál se začaly smát, a když se na ně Moragana podívala, načapala je, jak se dívají na ní a rychle odvrací pohledy. Očividně Morganu drbaly, ale i když Morganu docela zajímalo, co si tak mohly povídat, nehodlala se nechat rozhodit. Prošla dveřmi a ocitla se ve známé chodbě. Zahnula doleva a na třetí odbočce znovu doleva, pak už jen rovně. Viděla už z té dálky arkádu a na kůži ji polechtal čerstvý vítr. Zachvěla se. Byla zima.

Došla až k zábradlí a s hlubokým výdechem se o něj opřela. S klidem si prohlédla krajinu pod sebou. Polární záře vidět bohužel nebyla, zato ale viděla lesknoucí se jezero a řeku, říčku, která do něj vtéká. Na noční obloze nedokázala najít vrcholky hor, které školu obklopovaly, ale byla si celkem jistá, kde se vrcholy nachází.

S úsměvem na tváři si prohlížela celé údolí a zatoužila stát na úbočí hory a koukat na majestátní Kruval, který vystupoval ze skály. Výhled z hory naproti milovala snad ještě víc než výhled z Kruvalu na údolí. Z horského srázu byl vidět celý hrad a to, jak se pomalu zanořuje do skály. Byl to pohled k nezaplacení, i proto milovala letní měsíce, kdy si mohla vypůjčit koště a přelétnout až na druhou stranu údolí, přes jezero, a poté vyšplhat kus po srázu nahoru, sednout si a kochat se.

Ještě chvíli s úsměvem prozkoumávala údolí, až nakonec uznala, že je jí docela zima. Vydala se kousek po arkádě a nejbližší chodbou chtěla jít vlevo, ale spatřila, jak se o zeď opírá nějaká osoba. Leknutím zalapala po dechu, ale pak si uvědomila, že tohle ležérní, ale sebevědomé držení těla, zná.

„Gelle?" řekla nahlas a chlapec opustil stíny chodby a vyšel na měsíční světlo. Světlé vlasy se mu leskly a na tváři mu hrál úsměv. Opřel se o roh chodby, koukal na Morganu a nic neříkal.

„Co tu děláš?" přišla k němu Morgana blíž.

Nejdříve to nevypadalo, že by chtěl odpovědět, ale nakonec odpověděl. „Čekal jsem na tebe."

„Čekals na mě?" zatvářila se zmateně Morgana. „Jak čekal?"

„No, říkala si, že tohle je tvoje oblíbené místo. Musím uznat, že má něco do sebe. Sám sem taky občas chodím. Je to uklidňující, že? Každopádně, šel jsem sem a doufal jsem, že se rozhodneš sem dnes v noci taky zabloudit," vysvětlil jí ležérně. Jako kdyby jí vyprávěl, co probírali na hodině za látku.

Morgana na něj jen zaraženě a zmateně zírala. Gellert si pamatuje její oblíbené místo? Ani nevěděla, že se někdy o tomhle místě zmiňovala, a pokud tedy zmiňovala, nemohlo to být více než párkrát. Divila se, že si to Gellert zapamatoval. Uvědomila si, že znovu stojí moc blízko. Už podruhé za dnešní večer. Zaslechla odbíjet zvon půlnoc, ale to jí nezastavilo od přímého pohledu do jeho očí. Byla zvyklá je vídat zamyšlené, hloubavé, arogantní, naštvané, klidné, rozbouřené, temné, jasné, ale tenhle pohled neznala. Nedokázala to moc popsat. Rychle očima zase uhnula, uvědomila si, jak moc na něj zírá.

„Ehm, a kam si vůbec zmizel? Nějak jsem tě pak už nemohla na plese najít," prorazila nervózně to ticho mezi nimi.

Gellert se od ní odtáhl a zadíval se do dálky. Už zase to vypadalo, že jí to neřekne, ale nakonec ze sebe bez jakkoliv zabarveného hlasu vypravil: „Byl jsem s Natalyou."

Morgana se napřímila a měla co dělat, aby mluvila klidně. „Cože," vypravila ze sebe tiše, ale v hlavě jí to vřelo. Ticho před bouří. Hlasitě se nadechla a vydechla. Doopravdy se snažila zůstat v klidu.

„Šel jsem do pokoje. Ty ses bavila s ostatními a mě to tam přestávalo bavit. Cestou jsem potkal Natalyu. Pak jsme –" Chtěl mluvit dál, ale Morgana mu skočila do řeči.

„Nech si to pro sebe," zastavila ho, nechtěla slyšet nic dalšího. „Nepotřebuju to slyšet."

„Morg," natáhl k ní ruku Gellert, ale Morgana uskočila a ruku odtáhla.

„Nech toho! Jediná holka na celém hradě, kterou ze srdce nenávidím, a ty s ní strávíš večer a pak děláte Merlin ví co." V obličeji se jí zračila zrada a odpor. Tímhle jí vážně ublížil. Nechtěla se chovat jako malá holka a kvůli všemu vyvádět, ale tohle ji ranilo. Ta děvka si dovolila sáhnout na Gellerta. Jak jí to mohl Gellert udělat? Jak to mohl dovolit?

„Morgano, takhle to nebylo," vysvětloval jí trpělivě Gellert, ale Morgana už nechtěla slyšet ani slovo.

„Buď zticha! Sklapni! Je mi jedno, jak to bylo! Jak si to mohl udělat? Jít s tou největší krávou na škole?! Jak si to mohl udělat? Vyspí se s každým, který se na ni jen podívá a ty..." Pomalu jí docházela slova.

„Nechtěl jsem ti to říct, věděl jsem, že to skončí scénou, ale nechtěl jsem ti lhát, každopádně, když mě vyslechneš, zjistíš –" Gellert chtěl mluvit dál, ale Morgana mu znovu skočila do řeči.

„Jak jsi to mohl udělat? Pošpinil jsi i tohle místo! Teď pokaždý, kdy sem přijdu, budu myslet na tu krávu." Nevěřícně na něj koukala a s odporem vrtěla hlavou. Mohl si vybrat jakoukoliv holku z hradu a on si vybral Natalyu? Jak jí to mohl udělat? Myslela si, že jí zná, ale to by jí tohle neudělal.

Gellert začal ztrácet trpělivost a popadl Morganu za zápěstí a zaklínil ji mezi sebe a zeď. „Kdybys mě to nechala doříct, věděla bys, že jsme si jen povídali a já se pak rozhodl jít sem." Původně chtěl říct ještě něco vy smyslu, že Natalya není tak špatná, jak si Morgana myslí, ale došel k závěru, že mu to za další scénu nestojí.

Morgana sice Gellerta slyšela, ale význam slov ji lehce míjel – uvědomovala si jen to, že je uvězněná mezi zdí a Gellertovým tělem. Srdce jí divoce bušilo. Nebyla si jistá, jestli to bylo tím, jak se na Gellerta naštvala, nebo jeho blízkostí. Dost možná to bylo oboje. Snažila se uklidnit, ale nešlo jí to. Nervozitou se jí roztřásl dolní ret, a tak si ho rychle skousla.

„Už dobrý?" pustil jí Gellert ruce a Morgana hlasitě vydechla. Ani si neuvědomovala, že zadržovala dech. Přikývla a chtěla se vymanit z Gellertovy blízkosti, ale nemohla se pohnout. Celou tu situaci nezvládala. Gellert se odtáhl a Morganě se zase vrátil do končetin cit, už se mohla hýbat.

„Promiň, už půjdu," vykoktala a rychlým krokem vyrazila pryč. Po několika zatáčkách potichu vytáhla ze záhybů šatů hůlku, mávla hůlkou a nejbližší dveře se tiše otevřely. Sotva vešla dovnitř, dveře se potichu zaklaply. Morgana se svalila do jedné z lavic a tupě zírala před sebe. Měla v hlavě totálně prázdno, pořádně ani nevěděla, nad čím vlastně přemýšlí. Nevěděla, jak dlouho v opuštěné třídě seděla, mohlo to být 10 minut úplně stejně jako hodina, ale začínala být unavená, takže vyrazila do pokoje. Vzala to přes arkády, Gellerta už tam naštěstí ale nenalezla. Dopřála si poslední pohled na potemnělé údolí a vyrazila do pokoje.

Ahoj! :) Je tu další část.

Pokud najdete překlepy či gramatické chyby, klidně mi to hlaste - naopak, budu ráda, když nějakou tu chybku najdete a opraví se to.  A předem se omlouvám za uvozovky, ale všechno píšu ve wordu a sem to kopíruju, ale bohužel se to úplně správně nepřevede.

Pokud budete mít jakékoliv otázky, ptejte se. Díky za všechny reakce!