The Greater Good (Harry Potter / Grindelwald / CZ)

19 | Loď a matka

Morgana stála na přídi lodě. Většina studentů byla schovaná v podpalubí, všichni slavili a povídali si, ale ona byla zabalená do tlustého zimního kabátu, huňaté šály a tlusté vlněné čepice a čelila silnému ledovému větru, který na jezeru panoval. Beze slova stála a sledovala obzor. Po chvíli ucítila lehké škubnutí, jak se loď dala do pohybu. To ji donutilo obrátit se zpět a ještě chvíli sledovat Kruval. Měla to místo poměrně ráda. Možná jí i bude chybět.

Ve chvíli, kdy minuli velké opevnění a propluli bránou, všechno zmizelo. Viděla jen velké údolí, které se i přesto, že bylo léto, bíle lesklo. To ji donutilo otočit se zpět dopředu. Snažila se přemýšlet, ale nešlo jí to. V hlavně měla prázdno. Ve chvíli, kdy dodělala všechny zkoušky, se v její hlavě objevila poušť a nebyla schopná nad čímkoliv hlouběji přemýšlet. Nebyla si jistá, jestli za to může ona, zbytky černé magie v jejím těle nebo prostě ztráta milovaného člověka. Možná všechno naráz.

Zaslechla za sebou kroky, ale ani to ji nedonutilo otočit se. Tušila, kdo to je. Osoba se za ní chvíli zastavila. Morgana cítila, že osoba váhá, zda přijít blíž a navázat kontakt, který pravděpodobně za moc stát nebude, nebo prostě poskytnout tichou podporu. I když by to sama nikdy nepřiznala, doufala, že se pokusí si s ní promluvit. Od té doby, co přišla zpět do školy z nemocnice, moc toho nenapovídala. Nechtěla si povídat, ale oceňovala každou snahu o konverzaci, o kterou se kdo pokusil.

„Chybí ti, co?" ozval se sametový hlas.

Morgana jen nepatrně přikývla. Nebrečela. Nebyla taková, aby brečela, zvláště pro chlapce, který ji opustil, ale i tak to bolelo. O to víc na něj byla naštvaná, že o sobě nedal vědět. Chtěla vědět, proč zmizel. Chápala, že ho vyloučili; chápala, že se s ní nechce vidět poté, co udělal, ale ona chtěla vědět... něco. Aspoň něco.

„Zkus na něj zapomenout. Když ho nedokáže najít ani Artuš, nechala bych ho být. Nechce být nalezen," ozvala se po další chvíli Anastasyia.

Morgana ani nevyvinula energii na to, aby se ušklíbla. Tohle všechno věděla. Proto to vzdala po několika pokusech. Byla ochotná ho hledat, ale pokud nechce, aby ho našla, nehodlala do toho vkládat víc energie, než byla její povinnost.

Anastasyia s ní strávila zbytek cesty na přídi. Ani jednou si nepostěžovala a ani jednou nepoprosila Morganu, zda by nemohly jít do tepla, a ona jí za to byla vděčná.

Ještě před tím, než vystoupila z lodi, Annu objala. Většinou se k něčemu takovému neuchylovala, ale Anastasyia byla to jediné, co jí poslední dobou drželo nad vodou – nebo spíš nad tím, aby nezanevřela nad společností a nad vším ostatním. Anastasyia jí objetí oplatila. Věděla, co všechno to znamená, co všechno Morgana chce objetím říct.

Po výstupu z lodi sledovala Annu a její rodiče, jak odchází a těsně za vesnicí se přemisťují domů. Teprve poté se rozhlédla a začala hledat někoho, kdo odveze domu ji. K jejímu překvapení ale nenašla svou babičku; v davu opodál stála s opovržlivým výrazem její matka... a vedle ní její otec. Ještě více se zachmuřila. Divila se, že matka tohle místo ještě nezbourala, protože setkání s jejím dávným milencem a zároveň Morganiným otcem pro ni muselo znamenat šílené ponížení.

„Matko," pozdravila ji kývnutím, sotva k páru došla, „a... otče? Co tu děláš?"

Matka mu věnovala zuřivý pohled, ale neřekla ani slovo. I když brala jako velký neúspěch, že ji tato skvělá partie nakonec nechala být a že si ji nevzal za právoplatnou ženu, ani když mu oznámila, že s ním čeká dítě, stále ho respektovala jako otce její dcery.

„Slyšel jsem o té nabídce praxe u Gregoroviče. Gratuluji," usmál se na ni a Morganino srdce roztálo. I když jí matka nedovolovala ho navštěvovat tak často, jak ona nebo její otec chtěli, stejně si k němu vytvořila jakési pouto. Věděla, že pro matku nebude nikdy dobrá, ale pro toce bude dobrá, ať se stane cokoliv.

„Děkuji," přikývla a také se usmála. Konečně měla pocit, že něco zvládla. Dokázala. Něco, co se matce nelíbilo, ale nemohla odporovat. Praxe u Gregoroviče byla natolik prestižní, že nemohla nic namítat, i když by byla raději, kdyby Morgana byla pouze hezkou tvářičkou, kterou může prodat nějakému čistokrevnému rodu jako trofej.

„A proto," pokračoval otec a matčin výraz čím dál tím víc rudnul, „bych byl rád, pokud bys bydlela u nás. Z Francie je to ke Gregorovičovi, řekněme, poměrně daleko. Víš, že jsi u nás vždy vítaná. Samozřejmě ti potom seženeme něco ještě blíž."

Morgana nemohla uvěřit vlastním uším. Podívala se matku, která se snažila vztek držet v sobě. Měla výraz zkušeného pokerového hráče, ale prozradila ji její rudá pokožka, která jinak byla světlá jak pokožka Sněhurky. A i když navázaly pohled, Morgana z její pohledu necítila, že by jí to jakkoliv zakazovala. Byla jen naštvaná, že otec jí v tuto chvíli může nabídnout víc než ona sama.

Po chvíli zvláštního ticha Morgana přikývla. „Ano. Přijímám. Děkuji, otče. Ani nevíš, co to pro mě znamená."

Matka také přikývla. „V tom případě je hotovo. Morgaine, tvé šaty ti pošlu co nejdříve. A napiš své babičce, myslím, že ji to potěší," pronesla bez špetky emocí. „Tak," tleskla, „pokud je to všechno, tak můžu jít. A Morgano," otočila se ještě na Morganu, i když už byla na odchodu, „neudělej nám v Rusku ostudu."

Ahoj! Dneska jsem se koukla na datum zveřejnění první části a všimla jsem si, že už je to přes rok, co tohle píšu. ROK! Šílený. Každopádně to ale znamená, že píšu pěkně pomalu, za to se omlouvám, ale zase to nechci nějak uspěchat, takže raději pomalu, ale jistě. Proto jsem se rozhodla přidat tuhle kapitolu už teď a ne až se začátkem měsíce, jak to dělám vždycky. Pamatuju si, jak jsem chtěla přidávat každý týden, ale bohužel život nepočítal s mými plány, a tak  se musíte spokojit s jednou kapitolou za měsíc. Chtěla bych říct, že jsem ohromě ráda, že to čtete, vůbec jsem si nedokázala představit, že bych někdy nějakou povídku měla zveřejnit a někdo by jí četl, cha. Takže bych vám chtěla poděkovat... za každou hvězdičku, komentář, přečtení, cokoliv... a pokud se vám zdá, že se flákám, tak mi klidně napište, ať se neflákám a píšu. :D Děkuju moc a doufám, že se vám bude můj příběh líbit i nadále.