The Greater Good (Harry Potter / Grindelwald / CZ)

10 | Rytina ve zdi

Morgana další den napůl prospala. Pokusila se dělat úkoly, ale byla unavená. Spala všehovšudy dvě hodiny, a to jí prostě nestačilo. Byla zvyklá poslední dobou jen na 5 hodin spánku denně, ale už i z toho byla unavená, natož když dnes spala jen dvě hodiny. Před Gellertem se nehodlala ukazovat, i když ji Anna neustále přesvědčovala, že by měla. V tomhle stavu za ním přece nepůjde. Celý den se užírala tím, co se to vlastně stalo. Co když ji Gellert nemiluje? Co když zkazila jejich přátelství? Co když spolu teď už nepromluví? I proto se s ním nehodlala setkat. Nebude riskovat setkání, dokud nebude muset. Pokud by se s ním teď setkala, bylo by to pravděpodobně poměrně soukromé, ale když se potkají na chodbě, tak se nemůže nic stát, ne? Střídavě s těmito stavy byla ještě nadšená nebo ospalá, a to celé se točilo celý den tak dlouho, dokud ji Anna málem neprofackovala.

Po dni stráveném ve strachu (a navíc v zombie stavu) to vzdala, pořádně se osprchovala a šla spát. Spala 13 hodin a další den se necítila o moc lépe než předchozí den. Možná snad ještě hůř. Ospalost byla tatam, ale pocity se jí smíchaly a znásobily, a Anna jí řekla, ať se jde laskavě bodnout. Nebo něco v tom smyslu. Morgana to hned vypustila. Věděla, že Anna na ni nebude naštvaná, ne kvůli problémům s láskou. Naopak si to užívá víc jak ona sama. Každopádně uznala, že musí udělat úkoly, tak se vydala do knihovny.

Celou cestu do knihovny skenovala očima chodby, jestli neuvidí Gellerta. Ani nevěděla, co by dělala, kdyby ho potkala – i když pravděpodobně by utekla. Někam, kam nemůže. Na holčičí záchody. Tam by se spláchla a už by se nikdy nevrátila. Měla ale štěstí, Gellert nebyl v dohledu. Pravděpodobně byl v pokoji nebo v laboratoři.

V knihovně si dohledala několik knih a sedla si do toho nejvzdálenějšího a nejzapadlejšího koutu knihovny. Pracovala něco přes hodinu a půl, když ji někdo vyrušil.

„Tak to vypadá, že se přede mnou přece jen schováváš."

„Neschovávám. Jen jsem se učila," odpověděla s klidem, zatímco se snažila skrýt úlek.

„A proto jsem tě našel v tom nejzapadlejším koutě knihovny?" zasmál se Gellert, pak ale zvážněl. „Jestli," sklonil hlavu a nadechl se, než pokračoval, „chceš na tamtu noc zapomenout, tak to pochopím."

„Já – co? Ne, tak to není, jen jsem... zmatená. Včera jsem byla mrtvá, tak jsem nepřišla a dneska... Jen jsem nikdy v takové situaci nebyla. Nevím, co mám dělat," přiznala nakonec. Ano, byla zmatená. Celou tu dobu měla u Gellerta šanci, ale neviděla to. A proč nebyla šťastná? Měla by být šťastná.

Gellertovi se očividně ulevilo a přisednul si ke stolu. „Dobře. Tak se zkus chovat normálně. To nic nezkazí." Chytl ji za ruku a usmál se a Morganě spadl kámen ze srdce. Doopravdy ji měl rád. To proto jí před chvílí připadalo, že to byla katastrofa? Protože se bála, že to byla jen chyba? Srdce jí tentokrát zaplesalo radostí a Morgana se s nadšením otočila zpět k úkolům, ale po pár vteřinách usoudila, že na to kašle. Když teď byla čerstvě zadaná, neměla by si užívat život? „Jdeme?"

Gellert přikývl a zvedl se. Morgana si rychle sbalila věci do tašky a vydala se pryč z knihovny. Když vyšli ze dveří, Morgana ho zadržela. „Počkej," zastavila se a pustila jeho ruku. Vytáhla hůlku a nenápadně se rozhlédla. „Hlídej, jestli někdo nejde," rozkázala mu potichu a otočila se ke kamenné zdi.

„Co chceš dělat?" zamračil se, ale Morgana ho odbyla jen netrpělivým zavrcením hlavy.

„Diffindo," zašeptala rychle, hůlkou přejížděla o kamenném povrchu zdi a ta za sebou zanechávala vytesanou stopu. Morgana dokončila trojúhelník a poté následovala kolečko a čára. Znak relikvií smrti. Přejela po znaku rukou, znamení se zatřpytilo. „Tak. A teď ho nepůjde odstranit." Gellert se překvapeně podíval na znak vyrytý ve zdi a pak na Morganu.

„Jsi si jistá, že chceš zanechat takovou stopu?"

„Jsem. Víc než kdy jindy."

Gellert se na znamení pyšně podíval. Hlavou mu prolétla myšlenka na to, že teď už má Morganu úplně na své straně. V tuhle chvíli už tím byla pohlcená stejně jako on sám a byl rád, že v tom není sám. Jeho kamarádi sdíleli jeho myšlenky na světový řád, kde by měli vládnout kouzelníci, na řád, kde by se kouzelníci nemuseli schovávat, ale Morgana byla něco jiného. Byla v jeho životě něčím neznámým, něčím, co nečekal. Nečekal, že by jejich přátelství někdy mohlo být co víc. Ale chtěl to. Hrozně moc to chtěl. A on si bere to, co chce. Vždycky takový byl. Jde si za svým cílem. A vždycky půjde. Morgana byla jedním z těch cílů... ale byla prvním cílem, ke kterému nechtěl dojít ať to stojí, co to stojí. Ne proto, že by nechtěl, ale proto, že se bál. A když konečně tohoto cíle dosáhl, může zvládnout cokoliv. A rozhodně jí může věřit. Jak o tom někdy mohl pochybovat? Sám prováděl pokusy s černou magií a Morganě nic neřekl. Chtěl ji chránit, ale teď mu došlo, že nemusí. Nemusí ji chránit, ona to zvládne sama.

„Morg." Usmál se na ni a ona mu úsměv oplatila. „Musím ti něco ukázat."