Hádej, Poberto, kdo jsem?

16.KAPITOLA

„ No to je jasný, protože....."

Bála jsem se toho, co řekne, ale zároveň jsem se na ta slova těšila jako malé dítě na Vánoce.

„ Protože jsem se chtěl dostat zpátky do svého pokoje a ty jsi mi jaksi stála v cestě." řekl to jako by nic a poté se zvedl a odešel. Nechal mě tam sedět samotnou, překvapenou a v celku i zklamanou. Čekala jsem, že řekne cokoliv jiného, ale tohle opravdu ne.

„Ahoj Kate, co tak smutně?" zeptal se Remus, jehož příchod jsem v dané situaci vůbec nepostřehla.

„ Já a smutně? Ale, vůbec ne." řekla jsem a snažila jsem se o co nejpřesvědšivější tón hlasu. Remus mi to buď věřil, anebo z mého hlasu výrazu poznal, že se o tom nechci bavit.

„ Dobře, jak myslíš, ale kdybys, si chtěla někdy promluvit, tak jsem tady ok?" odvětil mile a obdařil mě jeho vlídným úsměvem. Já mu ho chtěla oplatit, ale muselo to vypadat, jako bych právě snědla pavouka, protože takový škleb se za úsměv ani považovat nedal.

Po rozhovoru se Siriusem, mě přešla chuť na jídlo a tak jsem se šla projít ven. Už se začínalo stmívat, ale to mě nijak neodradilo od procházky.

Jenom jsem tak courala po pozemcích školy, když jsem došla na famfrpálové hřiště. Je pravda, že už jsem dlouho netrénovala, a že tenhle rok jsem na hraní celkově kašlala, ale najednou mě popadla chuť si zatrénovat. Rychle jsem se doběhla převléknout. Hodila jsem na sebe moje oblíbené legíny a tričko s mikinou, obojí v černé barvě, a běžela jsem zpátky. Na rozehřátí jsem si dala pár koleček kolem hřiště, což mě docela zmohlo, jelikož o prázdninách jsem moc neběhala a tak jsem si dala malou pauzu, při které jsem si přivolala koště.

Trénovalo se mi docela dobře, ale po půl hodině létání a posilování, se setmělo a já se vydala na cestu zpátky do hradu. Už jsem byla na odchodu, když se rozsvítily světlomety a hřiště zalilo světlo. Byl to úžasný pohled a já jsem jenom ohledem hledala toho, kdo mi tady rozsvítil. Ale ať jsem se snažila sebevíc, nikoho jsem neviděla. Po chvilce, co jsem jenom stála na místě a rozhlížela se, mi to začalo připadat docela strašidelné. Přece jenom, byla jsem tady po celou tu dobu sama a nebo ne? Hlavou mi proběhla myšlenka, že při běhu jsem párkrát zahlédla nějaký pohyb na tribuně, ale nepřikládala jsem tomu nějaký veliký význam. Jenže najednou jsem za sebou zaslechla hlas....

---Sirius---

Po tom rozhovoru s Kate v jídelně, jsem se nudil. Jenom jsem tak ležel na posteli a házel jsem si s míčkem s Jamesem. Ten se nějak dost pohádal s Lilly a ta ho prý následně vyhnala z jejího pokoje. Neřekl mi k tomu podrobnosti, ale já se na ně ani neptal. Neměl jsem náladu řešit i jeho problémy, když těch svých jsem měl plnou hlavu.

„ Haloo slyšíš mě?" zaregistroval jsem Jamesův hlas a až poté jsem ucítil prudkou ránu na svém obličeji. Ten idiot mě tím míčkem trefil přímo do nosu, z kterého se mi zpustila krev.

„ Ouu kámo promiň, já nechtěl, když ty jsi mě ignoroval a tak jsem ti prostě hodil míček a.."

„ To je v pohodě Jamie, ale asi teď budu muset jít za doktorkou, aby mi na to něco dala. Mám pocit, že je to zlomený." řekl jsem, protože při kontaktu s míčkem, mi nepříjemně křuplo v nose.

„ Jasný, půjdu s tebou." odvětil a vzal si mikinu. Já jsem si jenom dal pod nos kapesníky a šel jsem za ním.

Ve společence nikdo nebyl, za což jsem byl vděčný. Určitě by si ze mne začali utahovat a na to jsem momentálně neměl náladu. Do toho mělo schodiště oproti mně náladu na hraní, a tak se za cestu k lékařce minimálně třikrát otočilo do jiného směru. Začala se mi z toho motat hlava, ale možná to bylo i tou krví, která mi stále silně tekla z nosu. Malinko jsem se zakymácel a nebýt Jamese, už bych ležel na zemi.

„ Tyjo, asi jsem dal trošku větší ránu, než jsem chtěl." řekl a omluvně se na mně podíval, zatímco jsme procházeli dveřmi na zdravotku.

„Malinko větší." sarkasticky jsem poznamenal, ale to už se ke mně přiřítila doktorka a začala nadávat, jak jsme mi děti neopatrné atd. Neposlouchal jsem jí, ale zamrzl jsem v pohybu, když řekla: „No, dneska jste tady už druhý, slečnu Simonsovou přinesl tak před deseti minutami pan Lupin. Byla v hrozném stavu. Někdo jí nejspíš zmlátil, nebo něco podobného. Dala jsem jí lektvar na spaní, jelikož kdyby byla vzhůru, trpěla by neskutečnou bolestí."

„Kde je?!!"

„Ale pane Blacku, uklidněte se." řekla, jelikož jsem na ní ta dvě slova skoro až zakřičel.

„Kde je a kdo ji to udělal?!!!" zkoušel jsem to dál a přitom jsem vstal ze židle, na kterou jsem byl nucen si sednout, když mi ošetřovala nos. Zamířil jsem na druhou stranu ošetřovny. Tam kde jsou lůžka a tam jsem ji spatřil. Byla celá bledá a její obličej i ruce zaplňovalo velké množství modřin. Myslel jsem, že se na místě složím.

„Tyvole tak to je slušný." řekl za mými zády James a už podruhé mě zachytil, jelikož se mi tak trošku podlomila kolena.

„Díky." dostal jsem ze sebe. Přitáhl jsem si k její posteli židli a jenom jsem Kate pozoroval.

„Pane Blacku, neměl byste tady být. Je už po večerce a navíc, dnes už se neprobudí." řekla sestřička. Já její slova naprosto ignoroval a stále jsem pozoroval její nehybné tělo. Nemohla to být pravda. Kdo by jí dokázal ublížit? Vždyť byla tak roztomilá a hodná. Jasně, choval jsem se k ní jako kretén, ale to proto, že se bojím ukazovat svoje cit... Panebože, tohle nejsem já. Mě žádná Kate nikdy nezajímala. A v tu chvíli přišel na scénu starý Sirius, kterého jsem ze srdce nenáviděl.

„ Jsi v pohodě Siri?" zeptal se James.

„ Jasně, proč bych nebyl." řekl jsem jenom a už jsem se zvedal, když v tom pootevřela pusu, jakoby chtěla něco říct. Rychle jsem se k ní sklonil a uslyšel jsem ta dvě slova...

Já vím, jsem hrozná, že to ukončuji tady v tom momentě, ale to nejlepší si nechávám do další kapitoly.

°°°°°°HOPE YOU LIKE IT°°°°°°