Hádej, Poberto, kdo jsem?

17.KAPITOLA

*Flashback*

A v tom se za mnou ozval hlas...

„Nazdárek Kate. Jakpak se dneska máš?" zeptal se ten dotyčný, který stál za mnou. Chtěla jsem se otočit, ale moje nohy mě neposlouchaly.

„Ty jsi na mě použil nějaké kouzlo?!" zařvala jsem na něj.

„No, samozřejmě. Přece bych nemohl dovolit, abys viděla moji tvář. To bych byl docela hloupý, nemyslíš?" položil mi řečnickou otázku a podle zvuku šustící trávy jsem poznala, že se ke mně přibližuje.

„Opovaž se mě dotknout ty hnusáku!"

„Ale ale, kočička vytahuje drápky." podotkl pobaveným hlasem, ale stále se přibližoval.

„Nejsem žádná kočička, ty zrůdo." sykla jsem naštvaně.

„Docela by mne zajímalo, z čeho usuzuješ, že jsem hnusák, nebo zrůda. Ještě jsi mě přece neviděla ne? Co když se ti budu líbit?"

„To ani náhodou. A koukej zrušit to kouzlo. Chci jít zpátky do hradu."

„Bohužel tě musím zklamat. Ty do hradu po svých už nedojdeš zlato." řekl a v jeho hlase bylo slyšet pobavení, ale i náznak strachu.

„Zdálo se mi to, nebo se ti trochu klepe hlas, ty odvaho?" odpověděla jsem, ve snaze ho rozptýlit. Bohužel pro mě, u něj to vyvolalo jakýsi záchvat vzteku a zbylý prostor mezi námi překonal. V tu chvíli jsem cítila jeho horký dech na mém krku. Měla jsem chuť řvát o pomoc, ale můj hlas, jakoby se vypařil.

„To jsi neměla říkat!" odvětil a přišla první rána do zad, kvůli které jsem spadla na zem. Moje mysl říkala, ať se ho snažím zastavit, ale tělo bylo proti a tak jsem tam jenom tak klečela na zemi v očekávání na další rány. Ty přišli z nenadání.

Mlátil mne takhle asi pět minut, než jsem upadla do bezvědomí. Poslední co si pamatuji, bylo, jak se ke mně sklonil a dal mi do kapsy nějaký papírek...

*End of Flashback*

---Sirius---

Když jsem ta slova zaslechl, myslel jsem, že jsem se jenom přeslechl a tak jsem se k ní naklonil, abych jí lépe slyšel. Ale doopravdy.

„Kde, je Sirius?" šeptala. Nevěděl jsem, jestli je už při vědomí, ale tahle slova mne zahřála u srdce. Chce, abych tady byl s ní, A tak najednou odešel ten zlý a bezcitný Sirius pryč. Sedl jsem si k ní a nehodlal jsem se od ní hnout.

„Siriusi, musíš něco sníst. Sedíš tady celý den." řekla starostlivě Lilly, když se přišla podívat za Kate a našla mě tady.

„To je dobrý." odvětil jsem s nezájmem a dále jsem sledoval Katin nehybný obličej.

„Ne to dobrý opravdu není. Teď se zvedneš a půjdeš se mnou na večeři, jinak si mě nepřej Blacku." řekla tak naštvaným hlasem, že by bylo zbytečné odporovat jí.

„Já bych šel, ale kdo tady bude s ní, teda s Kate?" Lilly se jenom otočila a zpoza ní vyšel Remus.

„Jéé to je náhoda viď?" řekla ironicky.

„Remus šel náhodou kolem a nabídl se, že tu s ní počká. Tak pojď už sakra." nemohl jsem nic namítat. Když jsem prošel kolem Remuse, jenom mi jako důkaz toho, že to bude ok, stiskl rameno.

„Díky kámo, jsem hned zpátky. A dej na ní pozor ano?"

„Jasně. Neboj se a běž do sebe něco hodit, jinak nám brzo zmizíš před očima." řekl a zavřel za mnou dveře.

Vůbec jsem si za tu dobu, co jsem byl u Kate, neuvědomil, jaký mám vlastně hlad. Jako padly za vlast asi tři mufiny, jejichž chuť jsem moc nevnímal. Poté přišly na řadu brambory s nějakým masem a nakonec salát. Bylo to blaho se po celém dni a noci najíst. Únava se zatím nedostavila, z čehož jsem měl radost. Spánek byl to poslední, co bych dneska chtěl dělat. Po jídle jsem se zaběhl do pokoje převléct a už jsem běžel zpátky k ošetřovně. Naneštěstí mě ale zastavil hlas z chodby, kolem které jsem procházel. Potichu jsem se přiblížil, abych mohl slyšet důvod toho křiku. Byla tam tma, ale rozpoznal jsem obrysy dvou lidí. Jedno mohl být kluk v mém věku a tu druhou postavu jsem nepoznal, jelikož měla kapuci na hlavě.

„Říkal jsi, že si z toho nebude nic pamatovat ne?!"

„Já vím, ale to kouzlo se mi nějak vymklo z rukou a navíc se tam začal srát ten Remus a já musel zdrhnout, aby mě nepoznal."

„Ty jseš fakt neschopnej, příště si budu muset najít někoho jiného."

„Ale notak baby, vždyť se tak moc nestalo."

„Nestalo?! Jestli si tě bude pamatovat, až se probudí a pozná tě. Napráská tě tomu dědkovi, co si říká ředitel a pak se mě opovaž udat jasný?"

„Počkej, vždyť jsi říkal, že v tom jedeme spolu ne?"

„Víš co? Já nikdy nebyl na pravidla, takže jestli tě pozná, sorry, ale já dám ruce pryč." řekl ten dotyčný v kapuci a rozhodl se odejít. Šel mým směrem, ale já se naštěstí stihl schovat za nějaké staré brnění, takže mě neviděl. Netušil jsem, co si o tom co jsem zde viděl, mám myslet. Jestli by doopravdy mluvili o tom, co se stalo Kate, mohl bych je jít nahlásit Brumbálovi, ale problém byl, že jsem netušil, kdo by mohli ti dva být...

---Remus---

Seděl jsem u jejího lůžka asi hodinu. Překvapení pro mě bylo, že mě to nenudilo. Nemohl jsem odtrhnout pohled od její andělské tváře, a pocity ve mne, se mlely. Myslel jsem na to, že není správné, abych jí měl rád, jelikož ona je tak nevinná a já jsem odporný vlkodlak. Nemohl jsem jí to říct. A nemohl jsem to říct ani nikomu jinému. Měli by mě za zrůdu a nesnášeli by mě. Bylo pro mě mnohem lepší moje prokletí držet v tajnosti. Bohužel to znamenalo, že jsem se nemohl někomu svěřit. Samozřejmě, měl jsem kluky, ale ti nebyli moc na to, aby si našli čas pro poslouchání mých problémů. Jediná, které bych byl ochotný se svěřit, teď ležela mrtvolně bledá vedle mě a já neměl šanci jí říct, co všechno pro mne znamená....