Hádej, Poberto, kdo jsem?

21.KAPITOLA

Možná to bylo tím, že jsem se bála o Kate, ale ke skřítkům do kuchyně jsem sprintovala jako nikdy předtím. V mém rychlém běhu mě zastavilo až něčí tělo, do kterého jsem neúmyslně narazila tak, že jsem se z toho posadila na zadek. Dotyčný se na mě podíval a začal se mi omlouvat. Po tom co jsem se probrala z prvotního šoku, jsem poznala, že jsem srazila Severuse.

„Nemáš se za co omlouvat Seve. To já jsem běžela rychle jako blázen." otočila jsem se a chtěla jsem pokračovat v cestě do kuchyně, ale Severus mě chytil za zápěstí a tím mě donutil zůstat stát na místě.

„Jak je na tom Kate?" v jeho hlase jsem na chvíli zaslechla strach o onu dívku, ale to přece nebylo možné. Moc dobře jsem věděla, že jí nemá rád, stejně jako Poberty. Nikdy jsem ovšem nezjistila proč tomu tak je.

„Jo, myslím, že už je jí lépe. Dneska ráno se konečně probrala a profesor Brumbál slíbil, že začne s vyšetřování toho, co se Kate vlastně stalo a kdo jí způsobil to, že musí být teď na ošetřovně.

Po tomhle vysvětlení se na mě Severus jenom zaraženě podíval a odešel směrem ke Zmijozelské koleji. Pár vteřin jsem se za ním překvapeně dívala, ale pak jsem pokračovala v cestě do kuchyně. Čekala jsem všechno možné, ale ne takovou reakci, které se mi dostalo. Severus se v poslední době choval divně a já jsem hodlala zjistit proč tomu tak je.

---Kate---

Ležela jsem v posteli na ošetřovně a přemýšlela, jestli za mnou byl alespoň jednou Sirius. Měla jsem v plánu se na to Lilly nebo někoho z Pobertů při první příležitosti zeptat. V tom zmatku, který jsem měla ve své hlavě jsem si vzpomněla na Clarke. Málem jsem znovu zkolabovala. Vždyť od té oslavy na počest narozenin, které měla Lilly jsme se ani jednou nebavily a nevybavovala jsem si, že bych jí někde při vyučování zahlédla v mé blízkosti. Naposledy jsem o ní slyšela, když nám McGonagallová řekla, že jela na návštěvu za svojí rodinou.

Už to, že dovolila sotva měsíc po začátku školy odjezd studentky domů byl poněkud zvláštní, ale nevěděla jsem co jí k tomu vedlo, a tak jsem se to hodlala neřešit. Někdy si budu muset s Clarke popovídat. Minulý rok jsme byli ještě nejlepší kamarádky a netuším co se mezi námi za tu dobu stalo. Musela jsem to zjistit.

S touto myšlenkou na Clarke jsem se odebrala do říše spánku. Bylo osvobozující nemuset na chvíli nic řešit a jenom se propadnout do nicoty, kterou bezesný spánek přinášel, spolu s milostivou krajinou občasných snů.

---Sirius---

Byl jsem zmatený sám ze sebe a ze svého chování. Možná měl ale Rem pravdu, a jenom jsem si nechtěl přiznat, co k oné hnědovlásce cítím.

Rychle jsem zatřepal hlavou, abych přestal přemýšlet nad takovými stupidními věcmi, a začal se věnovat učení. Měl jsem před sebou nepopsaný bílý pergamen a v ruce jsem si pohrával s brkem.

Netušil jsem o čem mám svoji esej na přemněňování napsat. Na hodinách jsem ustavičně neposlouchal McGonagallovou a tak jsem nevěděl, co přesně po nás chtěla.

Moje myšlenky, ale po chvíli přemýšlení zase utekly ke Kate, a tak jsem se na esej rozhodl pro dnešek vykašlat. Při nejhorším mi s ní snad pomůže Rem nebo Lilly.

Jo taky se divím, ale i Lilly mi občas pomáhá s úkoly. Asi doufá, že když mi ukáže jak je správně psát, tak že se to naučím sám, ale dokud tady bude možnost, že by mi je někdo pomáhal psát, budu jí stoprocentně využívat.

„Tak co Siri jak jsi pohnul s esejí?" James se přihnal s takovou rychlostí, že při svém běhu málem převrhl křeslo, o které se zastavil.

„No, pro dnešek na to asi kašlu. Proč se vlastně ptáš? Do mýho učení ti nikdy nic nebylo."

„Tak mě trošku napadlo, že jsme už dlouho nic neprovedly, jako víš jak to myslím, že jo?" mrkl na mě a nahodil záškodnický obličejík, který v jeho případě vypadal spíše jako obličej malého liščátka, co má hlad. Nad touto svojí myšlenkou jsem se musel sám pousmát.

„Já bych řekl, že to je docela dobrej nápad, akorát nevím, jestli s námi bude moct Remus. Poslední dobou se jenom učí." řekl jsem na oko smutně a pořádně nahlas, protože jsem slyšel jak Remus pomalu schází schodištěm do společenky.

„Jéé čau kluci, co vy tady?" zeptal se podezřívavě Rem.

„No, to záleží na tobě. Nemáš chuť na nějakou menší akcičku? Já nevím, třeba na Filche, nebo paní Norrisovou??" chápal jsem Jamese, snažil se Remuse nějak navnadit. Ten po chvíli přemlouvání svolil, a my se vrhly do příprav. Bohužel pro mě, mne pořád pronásledoval obraz nehybné Kate ležící na lůžku na ošetřovně...