Hádej, Poberto, kdo jsem?

31.KAPITOLA

-Kate-

Po celou dobu, co jsme se Jamesovi pokoušely vysvětlit, že jsme Siriuse vážně od konce hodiny Přeměňování neviděly, jsem se musela hodně přemáhat, abych se nesmála. Sledovat totiž Lilly, jak se vyhýbá Jamesovu pohledu bylo lepší než televize. Pokaždé když se jejich pohled omylem střetl, se oba dva rychle odvrátili a jako na povel zčervenali.

„No dobře, když jste ho teda neviděly, tak já ho jdu hledat sám. Remusi jdeš se mnou?" otočil se s tázavým pohledem na svého jediného přítomného parťáka.

„Jasný, ale nezajdem si nejdřív na jídlo? Už mám docela hlad a za chvíli bude oběd."

„Nejsem z toho nadšený, ale je pravda, že bych se taky už docela najedl. Takže holky, uvidíme se ve Velké síni?" Lilly se podívala na mně, jestli s jeho návrhem, jakože souhlasím a já nemohla jinak než kývnout, protože jsem v jejích očích viděla, že by byla ráda poblíž Jamese, i když se bojí si to sama sobě přiznat.

„Jo, uvidíme se na obědě, tak zatím pa kluci," řekla jsem a zamířila si to do naší ložnice, abych ze sebe udělala alespoň před jídlem trochu člověka.

-Sirius-

S námahou se mi povedlo otevřít oči, které mě v důsledku prudkého světla ihned zabolely. Pomalu jsem se rozhlédl kolem sebe a začal jsem si střípkovitě vybavovat, co že se to vlastně stalo, a proč ležím na zemi ve staré učebně lektvarů.

„Pane Blacku?! Mohl by jste mi prosím vysvětlit, co děláte v době vyučování v této místnosti a ještě k tomu na zemi?" no to mi ještě scházelo. McGonagallová se nade mnou lehce naštvaně skláněla a z očí jí přímo sršely blesky.

„Paní profesorko, velice rád bych vám dal nějaký důvod, ale pravda je, že ani sám tak úplně nevím, co jsem tady původně chtěl." Odpověděl jsem jí po pravdě, ale bylo na ní vidět, že mi ani za mák nevěří.

„ Musím vás předem ujistit pane Blacku, že vás znám již hezkou řádku let a vím, že umíte podat lež člověku tak, aby jí uvěřil a proto jsem se odnaučila vám věřit. Hlavně už běžte ať stihnete alespoň Kouzelné formule." Jenom jsem rychle kývl hlavou na znamení souhlasu a vypařil jsem se ještě dřív, než by si to třeba rozmyslela a chtěla mě nějak potrestat.

Jak jsem se plahočil chodbou, pomalu se mi vracely vzpomínky na ten podivný rozhovor. Divné bylo, že jsem si ani nedokázal vybavit, jestli onen hlas patřil dívce nebo chlapci. Ovšem co jsem si pamatoval přesně bylo to, co po mně chtěl.

Zarazil jsem se.

Nemůžu vědět, co mi do té hůlky ten člověk dal. Je jasné, že když tu věc nepustím ven na Hallowenský večírek, tak ublíží někomu mně blízkému, ale co by se mohlo stát, kdybych já tím, co vypustím na svět z hůlky, ublížil někomu dalšímu?

A jakou mám vlastně jistotu, že když splním to, co po mně chce, že stejně někomu neublíží?

S touto ponurou náladou jsem zamířil do Nebelvírské věže. Rozhodl jsem se pro dnešek kouzelné formule vynechat. Stejně mě to nebavilo a ani bych se na to po takovémhle zážitku nesoustředil.

„Ahh, Siriusi. Vás jsem tady tak brzo nečekala! Jaktože nejste na vyučování? Nebo vám snad kouzelné formule odpadly? Ó můj bože, snad není nikdo nemocný!" ano, Buclatá dáma a její přehnané představy...

„Nebojte madam. Nikomu se nic nestalo. Jenom mi není moc dobře, tak jsem si řekl, že bude lepší, když to vyležím, abych při nejhorším nikoho ještě nenakazil."

„Vy se nezdáte, ale když chcete, tak dokážete být i docela dobrosrdečný Siriusi. Chcete dovnitř předpokládám?"

„Ano přesně tak. Felix Felicis."

„Dobře, heslo je správně. Přeji vám tedy ať se co nejdříve uzdravíte." Pokývl jsem hlavou na znamení poděkování a vešel jsem do již odklopeného obrazu. První, čeho jsem si všiml, byl James, který ležel v křesle u krbu a nejspíš spal.

První, co mě napadlo bylo, že bych ho mohl nějakým zajímavým způsobem vzbudit...

-James-

„Jamesi, já ti musím něco říct."

„Ano Lilly? Poslouchám."

„Už od prvního ročníku jsem do tebe byla tajně zamilovaná. Ty tvé krásné hnědé vlasy a ty svaly. Jsi pro mě naprosto dokonalý, ale já vím, že si tě nezasloužím za to, jak jsem se k tobě chovala, ale myslíš, že by jsi mi to mohl odpustit??" koukala se na mě těma svýma nádhernýma očima a já měl pocit, jako by se moje srdce konečně naplnilo pravou láskou.

„To víš, že ti odpouštím lásko moje. Nikdy jsem na tebe nebyl ani doopravdy naštvaný. To ani nejde, vždyť to ty jsi dokonalá pro mě." Přešla o krok blíže ke mně a mě se pomalu zastavoval dech. Usmála se na mne tím svým odzbrojujícím úsměvem a já šel skoro do kolen. Opatrně jsem se k ní sklonil, protože byla tak roztomile malá oproti mně.

„Tak už to neprotahuj a polib mě." Řekla a já se tedy odhodlal.

Naklonil jsem se k ní, položil jsem jí ruce na pas a...

„BUDÍČEEEEK!!!!" pane bože, ten kdo to udělal je na místě předem mrtvej...