Hádej, Poberto, kdo jsem?

20.KAPITOLA

Probudilo mě bouchání do mého ramene. Nechtělo se mi, ale po chvíli jsem byl nucen otevřít oči, abych zjistil, kdo se opovažuje mě budit.

„Předtím než tě vlastnoručně zaškrtím, ti dám šanci, abys mi řekl proč mě budíš, a doufej, že to je něco sakra důležitého." James se na mě krátce vyděšeně podíval a pak odpověděl.

„No víš, já tě nechtěl budit, ale to no... no Kate se probrala." řekl to tak rychle, že jsem ho skoro neslyšel.

„Můžeš mi to laskavě říct ještě jednou a tak, abych tomu měl šanci rozumět?"

„No Kate se probrala a tak jsem myslel, že by jsi o tom chtěl vědět."

„Cože?! Jakto? A před jak dlouhou dobou, a říkala něco?" začaly ze mě lítat všemožné otázky a James se jenom podivně culil.

„A teď se snaž zakecat, že ti na ní nezáleží." odvětil škodolibě.

„A to máš od kud?"

„No tak trošku jsem se bavil s Remusem a on mi řekl to, co se stalo na ošetřovně u Lilly a jak jsi na něj bez důvodně vyjel." kdybych se červenal, byl bych v tu chvíli nejspíš červený jako rajče.

„A kdyby mi záleželo na tom jak jí je tak co?! Bylo by to snad špatně?"

„Jasně že ne. Bylo by to naopak dobře. Alespoň by jsi si to konečně přiznal ty tvrdohlavče jeden." Pouze zakroutil hlavou a odešel zpátky do svého pokoje.

Jak nejrychleji jsem mohl, seběhl jsem schodiště až před dveře ošetřovny. Tam jsem se ale zastavil. Nevím proč, ale váhal jsem, jestli mám jít dovnitř a nebo ne...

---Kate---

Byla jsem neskutečně ráda, když jsem se po celém dni bezmoci, mohla konečně hýbat a mluvit. Lilly jako správná kamarádka seděla vedle mě a držela mě za ruku. Podrobně my vysvětlila všechno, co se po dobu mého spánku pod vlivem kouzla stalo. Snažila jsem si usilovně vzpomenout, co se ten večer, kdy mě měl údajně někdo napadnout a ublížit mi, stalo, ale moje hlava nechtěla spolupracovat.

„Lilly? Můžu mít prosbu?"

„Samozřejmě Kate. Cokoliv." usmála se a podívala se na mě svým pozitivním úsměvem.

„Mohla bys mi prosím donést něco k jídlu? Mám pocit, že když okamžitě něco nesním, takže asi umřu." Na chvilku se zarazila, a najednou se začala strašně moc smát. Nemohla jsem jinak, než se k ní přidat a tak jsme jenom tak seděli a smáli jsme se jako šílené.

„Dobře, tak já ti jdu pro nějaké to jídlo, abys mi tady neumřela a ty se pokus nějak uklidnit, než přijde někdo jiný na návštěvu. Tahle její věta mě jaksi zneklidnila. Netušila jsem koho tím myslela.

„Jakou jinou návštěvu máš na mysli Lilly?" překvapeně se na mě podívala.

„Hele neříkala jsi náhodou, že jsi pokaždé věděla, když tady někdo byl?"

„No jo. Slyšela jsme vás, ale nemohla jsem nijak zareagovat, jelikož mě moje tělo prostě neposlouchalo."

„Aha. Tak to jo. No možná se to pak dozvíš sama. Od něj." záhadně se na mě podívala a pak už se konečně vydala pro moje dlouho očekávané jídlo...

---Lilly---

Přišlo mi zvláštní, že když si pamatovala všechny, co za ní přišli, tak že si nevzpomněla, že vedle ní skoro nonstop seděl Sirius. No já o vlku a hádejte, kdo stál za dveřmi. Naproti mně stál rozklepaný a nervózní Black.

„Jak je na tom?" ptal se nedočkavě.

„Jo, myslím, že se cítí dobře, ale proč za ní nejdeš sám?" s přehledem ignoroval mojí otázku a začal na mě rychle mluvit.

„Lilly musím tě o něco poprosit. Musíš říct Kate, že jsem za ní ani jednou nebyl. Že jsem se na ní vykašlal a nestaral jsem se o ní dobře?" jenom jsem na něj překvapeně koukala. Nemohla jsem pochopit, proč to chce udělat.

„Ale proč Siriusi?"

„No, prostě to udělej jasný? Teď ti to nemůžu vysvětlit." to bylo to poslední co mi řekl před tím, než odešel pryč od dveří, ode mě i od Kate. Měla jsem chuť běžet za ním a vytlouct z něho, proč chce Kate zlomit srdce, ale věděla jsem, že jí musím jít pro jídlo, jinak by mohla i omdlít...