Hádej, Poberto, kdo jsem?

13.KAPITOLA

---Sirius---

Po tom incidentu s Kate jsem neměl sebemenší chuť jít na vyučování, ale McGonagallová by mi další pozdní příchod nejspíš netolerovala. Dorazil jsem do třídy dvě minuty před zvoněním a zapadl jsem do zadní lavice. Těsně před zvoněním do třídy jako uragán vtrhl James a jakmile mě spatřil, namířil si to přímo ke mně.

,,Čaau kámo, proč sedíš tak sám. Já myslel, že jsi s Melanií?" zeptal se a sledoval výraz v mé tváři.

,,Nope s Melanií ani náhodou. Ten její hlas bych nevydržel poslouchat ani o minutu dýl." odvětil jsem s nezájmem a začal jsem si hrát s brkem.

,,Co se děje? Dneska jsi nějakej divnej. Už od rána. A co měl vlastně znamenat ten tvůj útěk při snídani?!" zahrnul mě otázkami a já neměl sebemenší chuť odpovědět ani na jedinou. Tak jsem se rozhodl ho jednoduše ignorovat. Bohužel James jakoby se dnes probudil do nejkrásnějšího dne, měl povídací náladu a tak mě bombardoval otázkami do té doby, než do třídy přišla McGonagallová.

,,Pane Pottere, buďte tak laskav a svoje vaprávění o slečně Evansonové si nechte na přestávku." tím Jamese uzemnila. Jenom zrudl a zapadl na svoje místo. Hodina probíhala v pohodě. Gonagallka si tam kecala pro sebe nějaký blbosti o přeměňování, které jsem díky Remusovi uměl už dopředu a tak mi zbylo dost času na přemýšlení. Doufám, že se kvůli té blbosti, která se stala u Kate v pokoji, se mnou nepřestane bavit, ačkoliv jsem si to nechtěl přiznat, ta holka pro mě něco znamenala a já ji nechtěl ztratit.

Z myšlenek mě vytrhl rozruch ve třídě. Najednou se všichni začali zvedat ze svých míst a běželi ven ze třídy. Absolutně jsem netušil co se děje, ale následoval jsem jejich příkladu a spolu s davem co se shromáždil na chodbě, jsem se vydal ke kašně. Nějak jsem v tu chvíli pořádně nechápal, kvůli čemu je kolem takový rozruch, ovšem pochopil jsem to, jakmile jsem se podíval na oblohu. Jediné na co jsem se zmohl, bylo to, že jsem sebral svojí bradu ze země, na které se v tu chvíli ocitla. Měl jsem chuť se jít zahrabat, jelikož na obloze se objevovaly moje obrázky z dětství. Já jak si hraju v plence s plyšákem, já jako mimino špinavé od dortu, do kterého jsem spadl a nakonec já jako batole ve vaně. Lidi kolem mě se očividně bavili. Jenom jsem doufal, že neví, že jsem to já.

Pokud jsem si do této chvíle myslel, že je všechno v pořádku, nyní jakoby mi někdo zabodl kudlu do zad. Po skončení projekce mých trapných fotek se objevil nápis: Lamač dívčích srdcí a Bradavický Casanova Sirius Black. Za mnou se ozval zlomyslný smích a já jsem se ani nemusel otáčet, abych zjistil, z čích úst vychází. Ovšem, že od mé "milované" sestřenky Belatrix. Měl jsem chuť jí na místě zaškrtit.

,,To ty?!" zeptal jsem se a z očí mi šlehaly blesky, které kdyby mohli zabíjet, Belatrix by už ležela v kaluži krve.

,,Kdepak bratránku. Já pouze přihlížím tomuhle nádhernému promítání." řekla škodolibě a vyplázla na mě jazyk. Ale to už jsem nevydržel a skočil jsem jí po krku. Nemilosrdně jsem jí začal škrtit, jenže to už se ke mně přihnal Remus a odtrhnul mě od toho ďábelského stvoření jménem Belatrix. Po celou dobu, co jsem jí bránil v přísunu vzduchu, se jenom šíleně smála.

,,Myslím, že už jsi jí dal dost najevo kde je její místo. Pojď, půjdeme na další hodinu, ať nemáme průser." řekl můj vždy vzorný kamarád Remus a táhl mě chodbami do sklepení na hodinu lektvarů. Bohužel až po zazvonění jsem si uvědomil, že jí máme spojenou s lidmi ze Zmijozelu a tak jsem byl žhavým tématem většiny papírkových pošt. Tedy ne přímo já, ale moje ponižující fotky z mládí.

Snažil jsem se být neviditelný, když v tom mi na lavici přistál papírek. Nechtěl jsem ho otevírat, ale zvědavost mi nedala a tak jsem ho rozbalil: Alespoň víš jaké to je, když tě někdo ponižuje. Ten kdo to udělal je borec a ty mu nesaháš ani po kotníky! Stálo na onom papírku. Já jsem jenom stále dokola četl obsah na drobném kusu papíru, když jsem zaregistroval pohled od někoho, kdo stál v rohu místnosti a do této chvíle se plně věnoval náplni hodiny. Ten pohled patřil Snapeovi. Klukovi, který se už od prvního ročníku v Bradavicích stal mým boxovacím pytlem. Díval se na mě pohrdavě, ale zahlédl jsem v jeho očích i stopu lítosti. Ta ovšem zmizela, když zjistil, že mu pohled oplácím. Otočil se zpátky ke své učebnici a začal do ní něco horlivě zapisovat.

V tu chvíli jsem toho měl tak akorát. I ten šprt mnou v tu chvíli opovrhoval a to jsem nesnesl. Sbalil jsem si svoje věci a vyběhl jsem ze třídy. Poslední co jsem slyšel, byl otravný smích mé sestřenice....

Po delší pauze kterou jsem si udělala asi dva díly zpátky, jsem zase chytla nějakou tu inspiraci. Takže vás hodlám po zbytek prázdnin bombardovat novými díly. Doufám, že se vám můj příběh pořád líbí a prosím zanechte i nějaký ten komentář. Vy z vás kteří taky píšete příběhy víte, jak moc to potěší a nakopne k další tvorbě. Navíc píšu pro vás a tak bych byla ráda za nějakou zpětnou vazbu ohledně mého příběhu:)  Mám vás ráda a inspirujete mě k psaní. A aby vám neutekly nové kapitoly dejte si follow a budete o nich informovaní. DÍKY MOC:))))))

°°°°°°HOPE YOU LIKE IT°°°°°°